Listopad 2017

píšu, vařím, tvořím

28. listopadu 2017 v 21:45 | Marcel
Za poslední dny vlastně nic moc. Ani nevím, jestli je to únava, lenost, nabo pohodlnost. Venku je zima, sem tam zajdu něco udělat, ale pokud bych měl poslouchat tělo, tak nejlépe jíst a ležet. A to se mi úplně nechce. Ale pokud jíst, tak zeleninku, ovoce, jogurty, perlivou vodu. Vše, na co jsem se měsíc těšil... Do toho samozřejmě nějakou prasárničku a po steaku jsme si udělali úžasné fazole na kovbojský způsob. Dneska jsme se domluvili na krásné, příjemné návštěvě kamaráda k obědu, s radostí jsem upekl kuře s nádivkou a mám exkluzivní výštický recept na pečené bylinkové brambory.
Nicméně žaludek nechce přijímat moc jídla, na záchodě sedím opět, jako vždy po Nepálu, několikrát denně, a přesto se cítím pořád plný. Protože navíc to čerstvé ovoce a zelenina tak lákají...
Doma topíme z kotle do radiátorů a s radostí přikládá Láďa Baloun. Proč bych měl chodit ven, když jsme měsíc měli všichni i uvnitř teplotu do pěti stupňů a tady si užívám komfortu šortek a trička... Navíc i na záchod jdu v teple a ne,usím na cestu brát péřovku...
Opět šílená změna, teplotní, kulturní, sociální, politická. Většinu z toho se mi ale nechce řešit. A ani řešit nebudu. Ač se okolí diví...

Konec týdne

26. listopadu 2017 v 21:43 | Marcel
Vím, nějak jsem na blog zaneřel. Ivča na FB píše svůj deníček studentky z roku 1989 a je v těchto dnech aktivnější, než já tady. Ale já si tak nějak žiju v horském nepálském módu. Navíc jsem do středy měl střevní trable, Ivča to ode mne chytla a měla problémy do čtvrtečního večera.
Nicméně já už ve čtvrtek začal fungovat venku, udělal jsem několik drobných věcí, na které jsem měl chuť a dělaly mi radost. Jako třeba přišroubovat náhradní lať do lavičky, zalepit Honzovo kolo, které jsem píchl před šesti týdny, zkontrolovat včely, obejít základní místa na statku a uvést je k obrazu svému...
Do toho mě zase baví vařit, Honza si do Prahy odvezl vrabce se špenátem, s Ivčou jsem nám navařil květákovou polívku, sám jsem měl absťák po mase...
Jsme na statku s Ivčou sami, po měsíci na sebe máme čas. Probíhá i pracovní schůzka s výhledem práce na první týden až dva a taky až do března... A dneska ¨jsme se pozvali do Kostelce na oběd, potkat se s Milčou a Hankou s Větrníkem. Celý týden jím samé dobroty...
Odpo chci udělat Ivči radost a zkusit sednout na Garda, našeho nového koně. Nějak si to ale vše nesedlo, ani já na něj a po několika málo ani ne minutách, ale asi desítkách vteřin Gardík z kroku cválá, Ivča jej stahuje do menšího a menšího kruhu, on nějka zrychluje, odstředivost v kombinaci s tím, že nemám nohy ve třmenech a mým neuměním dodělává chvilkouvou situaci a já padám. Blbě, na záda a zadek, navíc nechávám nohu trochu pod Gardovým zadním kopytem...
Nic moc, odcházím po svých, jsem v pohodě, prdel a noha bolí... Prostě bych některé věci dělat neměl.,..
Garde je kůň krásný, ale úplně nevím, proč bych jej měl brát jako svého, když jsem koně nikdy nechtěl. Každý by si měl sedat tam, kde je mu příjemně a kde si věří... Situace se může měnit, začít si věřit i jinde než v autě, křesle nebo kole, ale je to holt osobní vývoj...
V úterý přijede na oběd kamarád a já se teď těším, jak budu vymýšlet nádivku do domácího, od kamaráda koupeného krásného kuřete. Myslím, že houbová nebo koprová nádivka budou super... Na druhou stranu si ten svůj trochu scvrklý žaludek fakt nechci roztahovat.

Nevěřil bych, jak se budu z Nepálu těšit na úplně obyčejné jídla. Bílý jogurt, čerstvá zelenina, perlivá voda, chleba s máslem. A maso... Vše navíc je jen benefit, mnohdy zbytečný a musím se naučit nebrat vše...

Jsem zpět

22. listopadu 2017 v 15:55 | Marcel
Po měsíci jsme s Honzou zpět, ale do normálního provozu jsem ještě nenaskočil. Vrátili jsme se v pondělí nad ránem a to s totální sračkou. Pondělí a úterý jsem strávil napůl na záchodě a až dneska jsem od rána jakž takž v pohodě. Ale jsem pořád trochu unavený a do ničeho se mi nechce...
A co je na statku nového? Máme nového koně, prý ať unese chlapa. Krásný bílý kůň Garde. Vyměněná voda v systému a snad opraveny všechny tekoucí místa na topném systému, světla na jízdárně se teď dodělávají... Jinak zatím moc nevím, řešíme operativní blízkou budoucnost a minulý měsíc jsme s Ivčou neprobírali.
Takže jsme zpět a smiřujeme se s realitou domova. V obchodech s námi nechtějí smlouvat, když v autě troubíme, dívají se na nás jako na blbce, pod okny nám nikdo v půl šesté ráno nevytahuje rolety obchodů a v okolí nikdo nepřikládá do kamen trusem dobytka a PET lahvemi. Měsíc v Nepálu byl skvělý, navíc s Honzou. Přálo nám počasí, zdraví, výhledy, vše do sebe zapadalo a já se teď těším, až se tam vrátím prostřednictvím třídění a výběru fotek.