Srpen 2017

Doma z hor

31. srpna 2017 v 16:40 | Marcel
V neděli o půl desáté večer jsme se s Honzou, který neuspěl na testování ve Startu Kunratice, rozhodli vyjet na tři dny do hor - v rámci tréninku na Nepál. Vyjeli jsme na Dachstein s tipy od Hasiče, našeho expedičního kolegy. Předpověď nebyla dobrá pouze na pondělí, tak jsme to riskli. Stoupat nahoru tisíc výškových metrů se nám nechtělo, navíc nás trochu tlačil čas i počasí, vyvezli jsme se lanovkou. Měly z ní být krásné výhledy, ale my měli jen mlíko. Nástup nahoře do první feráty a následné cesty jsme nějak nemohli sladit s mapou až nám nezbylo, než uvěřit místnímu pikolíkovi v budce a vydat se přes ledovec. Bez maček a hůlek... Nejdříve jsem se po ledu pošulal já, pak Honza a pak zase já. A to vše v úvodních 30 metrech. Zbývajících několik set metrů už šlo a nalezli jsme do žebříků. Začalo pršet. Prolezli jsme tunelem na druhou stranu hory, kus ji traverzovali a po druhé části ledovce se na dlouhém laně spustili dolů. Začal foukat velmi nepříjemný vítr. Zbytek dnešní cesty byl choďák. Začaly padat kroupy. Oblíkli jsme se, na hlavách nechali přilby proti kroupám a šli. Nebýt sem tam kousek nad námi blesk, byl bych relativně v klidu, protože jsme nešli v mlze a cesta byla viditelná. Za necelé 3,5 hoďky jsme byli na chatě, kde jsme neměli rezervované spaní. Naštěstí bylo volno. Později večer jsme se ale dozvěděli, že jen na tuto noc, druhá už není možná. Ráno jsme se natěžko, v batozích spacáky, karimatky, oblečení a vaření, vydali na nejdelší místní ferátku vedoucí po hřebeni nad Ramsou a Schladmingem. Je krásná, ale batohy občas vadily, zvláště při některých kolmých sestupech. Po osmi a půl hodinách jsme byli zpět u auta, když poslední kilometrový sestup (v převýšení) vedl způlky v hrozném suťovišti. Po koupeli v potůčku jsme si našli krásné místečko na louce k přespání, uvařili si, zalezli do spacxáků, pili pivka a hráli kostkový scrabble. Ve středu jsme chtěli vylézt dvě ferátky ve Stříbrném údolí, v nádheré soutěsce krásně udržované. Už ta první byla dost silová, sportovní a relativně dlouhá. Bylo mi jasné, že více než jednu nedám - z pádu na ledu a dlouhé feráty mě pobolívalo koleno a i rukám tahle ferátky s většinovým lezením po laně stačila. I Honza nakonec usoudil, že ještě více sportovní ferátu bez rukavic nedá a samotnému se mu do ní taky nechtělo.
Večer jsme byli unavení doma a Honza nám ukázal ještě fotečky z jejich cyklo výletu do Polska.
Na statku máme skupinku maminek - zumbistek s dětmi. Pohodové paní, jen jsme si museli trošku potvrdit pravidla. Včera třeba měly večeři na sedmou, ale po půl sedmé vyjely na kole do okolí a zabloudily... Dětičky natahaly do pískoviště hodně kamení z chodníku... Drobnosti, ale je potřeba si je vyříkat.
Všichni odjíždí zítra a do nedělního oběda máme nečekaně dlouhé volno. Honza jde 19. září vyndat kus drátu z klíční kosti, ale zhojit by se to mělo rychle.
Tož jdu uvařit poslední večeři na tři dny a užívat si klidu. Teda hojit se z hor, protože pravé koleno je zatuhlé a bolí, dřepnou si nemůžu, sedám dopadem a při vstávání si musím hodně pomáhat...

A zase nic...

27. srpna 2017 v 21:49 | Marcel
Tak jsem si myslel, že napíšu další část deníčku a nic... Práce celý den, dlouhá snídaně, oběd pro jezdecký tábor, dlouhéí loučení s novými přáteli z Varů, nečekaně intenzivní odpočinek, nějak to i na mě padá. Příprava večeře, její úklid a těšení se na rotoped. Na něm přijímám tři telefonáty včetně jednoho od kamarádky vášnivé houběřky, že mi něco veze. To jsem ješčtě nevěděl co. Tři koše hub... Čtvrt hoďky se zdržela a sundala mě z rotopedu, protože pak už jsem měl domluvenou schúzku s novou skupinkou ohledně jídelníčku. Skupinku tvoří krásné dámy se zaměřením na zumbu a nějak jsme se zapovídali. Než přišla Ivča Usmívající se.
Teď jsem dodělal jídelníček, jdu připravit objednávku a začít se balit, protože zítra s Honzou odjíždíme někam na hory, v ráímci tréninku bychom rádi do Alp a nejraději až do tří tisíc. Uvidíme, Honzík je na cestě z Prahy a ani já na balení ještě nesáhl...
A to mám na psaní ještě veselé historky z minulého týdne...

Koncert

23. srpna 2017 v 15:35 | Marcel
Sobotní koncert skupiny The Chairman, kamarádů hrající jazz, rock a něcvo mezitím, byl skvělý a půda má za sebou velkou koncertní premiéru. Přijelo mnoho kamarádů, někteří nás i překvapili a přijeli bez ohlášení. Víkend byl hoodně dlouhý a náročný, navíc přípravné práce taky nebyly úplně jednoduché. Vše ale velmi zdárně dopadlo.
Už v sobotu najela skupinka rodin s dětmi. Skupinka, ze které jsem měl trochu vítr, protože celou akci organizuje vyhlášený šéfkuchař z krásného hotelu. Vyklubal se z toho naprosto úžasný manželský pár, sem tam padá nějaká rada, ale hlavně jsou u nás spokojení a chutná jim. Moc jim chutná Usmívající se. Včera jsme přípravu tataráčku trochu protáhli (u becherovky) a dneska jsme byli dopo všichni úplně marní. Stáli jsme ve čtyřech v kuchyni, povídali a popíjeli. I Ivča!!! Jsou u nás na polopenzi, takže přes den je pohoda a po velké snídani vařím až večer.
Na víkend tady byli rodiče, v neděli přijela i Vlaďka, v pondělí odjel i Honza, takže jsme tak trochu osiřeli.

My jsme táborníci...

16. srpna 2017 v 21:28 | Marcel
Jak už jsem psal, jsou u nás týden tanečníci z hančina tanečního klubu (Ivči sestra). Jsou fajn, na jídla chodí včas, slušní, komunikativní, to vše už jsem psal. Dneska večer mají oheň, opékají špekáčky, kytara, pohoda. Naprosto mě ale odzbrojila jedna z lektorek, která za mnou přišla s větou: "Máme takovou specifickou prosbičku, máte čelovku?" Má odpověď byla jasná, mám, ale svou a nepůjčím... A na dodatek: "No jo, tanečníci..." slečna reagovala briskně: "Ne, ale my jsme táborníci, fakt, jen nemáme tady čelovku, snad jen mobily...". Co dodat, dostala vypůjčenou baterku na dobíjecí baterii od aku šroubováku, ať vypadá jako táborník Smějící se. A ručí za ni vlastní hlavou...
Pokračuju v tréninku na expedici "Tři sedla", snažím se často něco dělat. Včera a předevčírem hoďka a půl na rotopedu se střídavou zátěží, maximum byla dvanáctka z patnácti (ne pivo, ale obtížnost). Dneska jsem vyběhl a na běhání jsem se dost těšil. Čikinka byla se mnou a opět byla zlatá při přebězích přes hlavní silnici. 50 metrů i více před hlavní běží se mnou u nohy, počká na povel a pak přeběhne hlavní silnici. Dneska jsme spolu uběhli asi osmičku a mám radost, že jsem běžel v pohodě, vkuse a v závěru jsem byl schopen zrychlit. Mám ještě 65 dní do odletu...

Tanečníci u nás a ty kempy...

15. srpna 2017 v 21:10 | Marcel
Máme na statku tanečníky na soustředění, většina jezdí do Olešníka do velkého sálu trénovat, malá část zůstává u nás na obědy. Super skupina, pohodoví, žraví, slušní, aby nějakou další skupinku podobnou těmto člověk pohledal...
Na Vltavě jsme letos volili cestu menších kempů na zapadlejších místech. Příští rok by aspoň jeden měl mít sprchy, toť zpětná vazba od účastníků, teda hlavně účastnic. První kemp super, Tři veverky nezklamaly, naopak nadchly. Nejen místem, ale i obsluhou. Druhý, pod Krumlovem, U tří borovic, mi vyrazil dech poplatkem - 50 korun za stan bez ohledu na počet lidí. Asi předtím nikdy neviděli stan vysokého Honzy, něco mezi vojenským stanem a padákem... Zato třetí kemp, na který jsme se těšili nejvíce, nás posadil na zem. U kelta je nádherné prostředí a na to asi pan majitel hřeší. Chováním i cenami. V prvním kempu jsme platili 1.100,-, ve druhém 400,- a tady v prdeli světa 2.400 za kemp bez jasného zdroje pitné vody, s miniaturními záchody. Kudy budu chodit tudy budu šířit, že tam opravdu ne.
Zkušenost pro další roky. Jen to jídlo na Vltavě je velký problém. Kvalita mizerná a ceny vysoké. Na okraji Krumlova v osm večer neměli v našem počtu nic jiného než smažák a pečené brambory, to na jednu stranu chápu, ale cenu 120 korun už ne... Prostě je to jeden velký byznys, obchod a zlatokopecká oblast. Pokud chceme být spokojení, musíme zapracovat...

Zpět v kuchyni s tristní závadou

14. srpna 2017 v 21:01 | Marcel
Po pěti týdnech našich táborů, kdy jsem pendloval mezi programem, kuchyní, skladem závadami a postelí začal zase normální život pro hosty. A hned při nástupu do kuchyně jsem objevil chybku - nejdou digestoře a elektrický lapač hmyzu. Dvě celkem dost potřebné věci. Ráno přijel Jirka, hned jsem ho popžádal o opravu. Po dvou hodinách rozebírání krabic, zásuvek a rozvaděče za mnoui přišel domů do pracovny,. kde jsem uklízel šílený bordel na stole. "Problém je vyřešen" hlásil. Ptal jsme se kde byla chyba a on se jen otočil, kývnul rukou, ať jdu za ním. Mezi sporákem a digestoří je vypínač, patřící právě k zásuvkám na digestoře. A ten včera Lucka při mytí dlaždiček vypnula. A dvě hodiny práce byly v prdeli...........
V minulých týdnech byla spousta zážitků, ke kterým se budu vracet. Asi nejsilnější byl ten, kdy jmse poslední den na vodě jeli do Boršova za tak silného deště a větru, že jsme neviděli na příď kanoe. Potřebovali bychom plavecké brýle.. A navíc jsme se proti větru nebyli schopni posunout dopředu. Jeli jsme s Pepínem vzadu a nezbylo nám, než se jen smát a snažit pádlovat. Totální průtrž naštěstí po asi deseti minutách přestala, ale stačilo to. Jo, a předtím nám v lodích přistály kroupy...
O kempech na Vltavě příště... A taky o vysoké četnosti letošních cvaknutí se...