Prosinec 2016

Prokopali jsme se ledem

21. prosince 2016 v 21:45 | Marcel
Minimálně každý večer chodím ke koním hodit seno a zkontrolovat vodu. Fakt mě to baví a dělám to rád. Ráno se pobavím s čeledínem Láďou, dneska mi ukázal své nové motorové kolo... Večer chodím pravidelně a je šílené, že přes noc, i když večer vyhážu z van led, voda u koní ve vanách zamrzne ledem silným až dva centimetry. No a dneska je středa a my byli v pravidelné chlapské středeční sauně. V lesním jezírku jsme při příchodu museli ocelovou tyčí opřenou v šatně rozbít led tlustý 1,5 až dva centimetry. Pravda, v prvním kole to bylo na morál, kdo ze sauny půjde první... Nakonec jsme dali tři kola, koupel mezi krami ledu, už nás neštípaly jen jehličky, ale nože.
V chlapské společnosti úžasný večer, jsem vysaunovaný do morku kostí. Doslova...
A po příjezdu jsem byl saunou tak nabuzený, že jsem rovnou zatopil v kotli. Mám topit až ráno, nebo už teď s tím, že po probuzení budou teplé radiátory. Ivča to ještě neví, teď přijela z hlídání synovečka Větrníka... Mám překvápko navíc...
Ale to saunové koupání v ledu bylo fakt skvostné...

Zapadl nám dopravce...

20. prosince 2016 v 19:55 | Marcel
On ten titulek musí nalákat čtenáře, píše se všude... Ano, Ivča si objednala balík a debil řidič jel od Olešníka a chytrá navigace mu ukázala cestu "přes brod", to znamená odbočku v nejnižším místě mezi Olešníkem a hlavní silnicí. Pršelo, bylo podmáčeno, bahýnko, naložená dodávka. Volal nám, že veze balíček, ale my byli na cestě do města a Láďa Baloun měl za úkol balíček převzít. Tak jsme si jen řekli starej se, poraď si, řidiči pohodlný. Jak to probíhalo nevíme, dopadlo to dobře, balíček byl doručen.
Dneska za mnou náš pracovitý čeledín přišel s tím, že nám koně bourají boxy. Znám jeho přehánění, dopil jsem čaj a šel se podívat. Koně v nudě na omezeném výběhu hledají povyražení a zlehka likvidují přepážku mezi dvěmi boxy. Odnesly to asi čtyři prkna předělující dva boxy. Oblékl jsem se teple, i do dlouhých kalhot Smějící se, vzal si nářadí a začal likvidovat nadělanou paseku... Raději jsem vysbáral i ulámané kusy prken v zamrzlé zemi, katastrofická představa dlouhé třísky v kopytě mě děsila. Vylámal jsem ožraná a utrhaná prkna a pak musel vytahat hřebíky. Teď jsem si zpětně nadával, že jsem používal tak dlouhé. Musel jsem je totiý vytahat z prostoru mezi dvěmi trámy držícími střešní konstrukci. Povedlo se, s pomocí Ládi, který si udělal pauzu v kydání boxů a prostoru před nimi, jsem nabil nová prkna, nanosil jsem vodu a ejhle, dopoledne bylo v trapu.
Z aktivit, kterých psát můžu jsem odpo připravil objednávku na silvestrovské povyražení olešnických u nás, provedl kontrolu stávajícího stavu zásob všeho a četl si. Od Ivči mám moc zajímavou knížku o cvičiteli koní, jeho životopis od čtyřicátých let a mnohdy zůstávám zamyšlený, jak tento způsob života, ve svých dvanácti až čtrnáćti letech uměl dát. Sám, bez rodičů, bez táty. Divoký západ z poloviny 20. století, krásný příběh.
Měníme spúrchový kout na apartmánech, Jirka zkouší najít chybu v elektrice u nás v koupelnách a do toho všeho vánoce. Těším se na ně, ale na druhou stranu ať už je neděle...

Jen tak mimochodem

15. prosince 2016 v 20:34 | Marcel
V minulých týdnech si mi několik kamarádů, včetně našich instrukrutorů a instruktorek stěžovalo, že Deníček nějak neaktualizuju, nedopisuju... Kdybyste vy rýpálci občas něco napsali do komentářů, taky mě potěšíte Usmívající se.

Užívejte závěr roku a úspěšné nakupování dárků...

Tepelný komfort

15. prosince 2016 v 20:29 | Marcel
Od chvíle, kdy máme velký kotel, jsem ho měl puštěný jen pro nás dva úplně nejdéle. Poi setkání instruktorů jsem ho nechal puštěný, měl jsem rýmičku (i díky tomu horku 20 - 21°C) a neměl jsem sílu kotel jít vyhasnout. O víkendu jsme šli na výlet a usoudil jsem, že se rádi vrátíme do tepla. V úterý a středu jsem byl pryč a přišlo mi sobecké kotel vyhasnout a nechat Ivču topit si v kamnech. Dneska jela hlídat Větrníka, v sobotu jede na večůrek do Tábora a v neděli večer do Prahy, to utopím v kamnech a na vánoce, až bude doma Honza a na Štědrý večer i Miluška s Hankou a Větrníkem, zase spustím kotel. Ono to uzhlí celkem rychle ubývá... Ivča si ten nadstardní tepelný komfort moc pochvaluje, ale pak jsem ji řekl, kolik stojí denní topení uhlím, přepočet oněch 40 metráků na počet kýblů, které denně přikládám a usoudila, že roztopíme kamna Usmívající se.
Asi máme problém s lednicí ve velké kuchyni. Koukneme na záruku, myslím, že je to do dvou let, asi bude reklamace. Lednice prostě neledničkuje, aspoň, že mrazák mrazí. To jsem zjistil, když jsem byl v kuchyni kouknout na zásoby, co by bylo potřeba dokoupit (jako třeba mlíko). A ejhle, v krabici s vločkama byly dvě myši, svině. Všechny potraviny máme uloženy v plastových krabicích z IKEA s víkem, navzájem jsou zatíženy na sobě. A do jedné se dostaly dvě šedé svině. Použil jsem osvědčený recept s pastí, kteréí se myši nedostanou, vyklopil jsem je obě do nererzového kuchyňského dřezu. Pak jsem jednu po druhé nabral do kyblíku a venku s nimi práskl o chodník. K.O. v prvním kole... Kočky byly někde zalezlé. Myši se daly jen do vloček, ty jsem vyhodil, sójové kostky ani hrách jim nebyl dost dobrý. Vymyl jsem bednu, potraviny dal do jiné bedny a pečlivě zatížil. Nastražil pastičky a budeme čekat.
Od obchoďačky z Makra jsme při mé nepřítomnosti dostali rezervační knihu. Představte si formát o kousek větší než A4, tvrdý vázaný formát a tlošťka 4 centimetry. Na každý den dvojlist k rezervacím v restauraci, to znamená každý stůl na každou možnou hodinu. My tady rezervace nebereme a knihu monstrózního formátu nepoužijeme. Zítra zavolám, že ji s díky vracíme, ať se dárkem potěší někdo potřebnější. Jinak bych nechápal naprosto zbytečně vyhozené peníze za věc, kterou zákazník nepotřebuje. Pro mne raději nic, než takováto zbytečnost...

Dvoudenní Šumava

15. prosince 2016 v 7:19 | Marcel
Po nedělní procházce okolo lužnice jsem se v úterý ráno vydal na Šumavu. Měl jsem nějaký absťák po procházce v horách a zvolil jsem okolí Prášil. Kdysi dávno jsem tam byl a vím, že se mi tam líbilo. Ubytování předem se vyřešit nepodařilo, jewl jsem naslepo, něco určitě seženu. První den jsem došel k Prášilskému jezeru, asi 5 cm sněhu, sluníčko, neskutečná paráda. Nad jezerem se tyčí Poledník, ale dál jsem už nešel, protože se začalo kazit počasí. Šlapat v prádelně se mi vůbec nechtělo. Zpátky do Prášil jsem to vzal druhou cestou a byla z toho krásná procházka. V Prá´šilech plných penzionů jsem nocleh nesehnal, nikde netopili, je mimo sezónu. Jak bych to neznal z domu... Poodjel jsem kousek zpět a zůstal v chalupě, která vyrostla na místě bývalé vesničky Rovina, kterou komouši nechali nejdříve vystěhovat a pak si z ní udělali terč dělostřeleckých a tankových cvičení.
Druhý den jsem se vydal k jezeru Laka, na které mám vzpomínky z dob florbalových soustředění v Železné Rudě. Ono je jezero taky ve výšce skoro 1.100 metrů, z Rudy je to sice jen okolo 10 kilíků, ale to převýšení je strašné. Počasí už mi nebylo, nicméně okolní příroda mi to vynahradila. Miluju šumavské pláně a to v jakémkoliv počasí. Na jedné z nich kdysi stála nejvýznamnější sklárna vyrábějící zrcadla, Hůrka. Osud měla stejný jako zmiňovaná rovina. Tady to pohraniční lůza ale dotáhla do nejvyšší krajnoisti. Ještě před rozstřílením vesnice se vojáci vyřídili na místní starobylé hrobce. V padesátých letech vytahali všechny rakve ven, s pozůstatky si notně ožralí zatančili, rozesadili je po okolí a páchali další různá zvěrstva. Bagr pak vše zahrabal do jedné jámy. Odměnou jim byla prudká infekce, na kterou všichni do jednoho do půl roka zemřeli.
Laka je krásné jezero, jen bylo zahaleno do mraků a začínalo pršet. Otočil jsem to a obloukem se vrátil k autu, převlíkl se do suchého a vyrazil domů.
Protože jsem přece jen trošku prochladl, horká polívka a krátký odpočinek poo neskutečně bodl. Vše jsem pak zavšil večerní saunou s koupelí v lesním zamrzlém jezírku. Že jsem pak spinkal jako mimino musí být každému jasné...

Jak nám odvezli Jaminu

12. prosince 2016 v 19:13 | Marcel
Tak rýmička mi trvala opravdu šest dní, neuvěřitelné, snad mám letos odmaroděno. Pro změnu má Ivča zábal na krku a uvidím, s čím se probudí.
Sedíme si takhle v sobotu u oběda a Ivča má telefon. Její odpovědi typu: "to tedy v žádném případě, neexistuje, ať mi zavolá majitel" nevěstili nic dobrého. Volala ji nějaká koňařka Saša, že si jede pro arabku Jaminu, že všichni koně rakouského majitele, které tady opečovával jeden koňák z novohradek, se vrací do Rakouska. OK, ale ať nás o tom informuje majitel a ne nějaká podržtaška navíc s tím, že prý je na cestě. Bral jsem to jako vyřízenou věc, nicméně za hodinu vidím na cestě přijíždět auto i s vozíkem na koně. Jdeme oba s Ivčou ven a auto už couvá k výběhům. Zastivili jsme je s tím, že jsou na soukromém pozemku a že tady nemají co dělat. Prý si přijeli pro koně, jak si to domluvili. Ivča jim diplomaticky ale natvrdo řekla, že jim koně nedá a pokud ho budou odvážet, tak bez papírů. Já jsem jim řekl, že pokud nám sáhnou na koně, volám policii. Trvali jsme na kontaktu s majitelem a pokud ten "prý ztratil číslo", tak ať si to vyřeší.
No, vše skončilo tak, že Saša, asimetrická slečna (asi metr vysoká, asi metr široká) s tatínkem odpojili vozík a odjeli, za další hodinu přijel majitel, omlouval se, že opravdu Jaminu musí odvézt a že celá domluva měla proběhnout jinak, že Ivči měli volat rakouští majitelé atd. atd. Do toho přijely jezdit dvě holčičky a když se dozvěděly, že nám odvezou Jaminu, před majitelem to dost obrečely.
Uznáváme, měli jsme Jaminu půjčenou na rok, když Jolana čekala Anynku, aby Ivča měla na čem jezdit, měli jsme ji tady roky dva, ale takhle si spolupráci a domluvu fakt nepředstavujeme. Že tady de facto bez ohlášení přijede dvacetiletý fakan s chováním řeznického psa bez přímé domluvy s majitelem koně a chce nám sáhnout na svěřeného a opatrovaného koně, to opravdu ne. Nejhorší na tom je, že ten fracek si to asi vůbec neuvědomuje...

Nedělní procházka

12. prosince 2016 v 8:51 | Marcel
Řekli jsme si, že už jsme dost dlouho seděli doma na zadku a potřebujeme trošku pohybu. Autem jsem dojeli do Týna, přesedli na autobus a ten nás dovezl do Bechyně. Začali jsme skvělým obědem a po něm společně s Čikinou vyrazili podél řeky krásnou procházkou zpět do Týna. Počasí nám sice úplně nepřálo, ale okolní příroda byla krásná, procházku jsme si užili. Jediné větší zpestření nám hned na začátku připravila Čikina. Hned v úvodní částí kousek za Bechyní je visutá lávka nad řekou těsně u skály.
S Ivčou jsme se kochali a najednou slyšíme velké žblunknutí a vzápětí vidíme Čikinu v řece. Nevíme, jak se jí to povedlo, ale úplně vlevo, na konci lávky, těsně před schodama, pod zábradlím propadla do řeky. Naštěstí se nic nestalo, vydrápala se na břeh a pokračovali jsme dále.
Je neuvěřitelné, kolik chytkových táborů je vystavěno na obou stranách řeky právě mezi Bechyní a Týnem. Nepočítal jsem to, ale třeba na půl kilometru jsou vedle sebe tři, chvíli nic a další. Jestli njsme na těch osmi kilometrech prostoru jich viděli deset?
Celou dobu se jde těsně kolem řeky a kdybychom šli o šest osm týdnů dříve, vidíme krásně se barvící stromy... Tak příště.
V závěru za Kolodějema jsme zvolili více tupou, ale kratší cestu po asfaltu. Neobcházeli jsme kopeček směrem k soutoku Lužnice s Vltavou, ale střihli to rovnou do Týna. Nezáživná část, ale pomaličku se začalo stmívat a my se viděli v teple... Nicméně moc krásná neděle, jen to kino jsme odložili na jindy
Dneska bychom rádi do města na náměstí, teda aspoň někteří z nás a pak možná to kino. Ale protože teď se venku rozpršelo, uvidíme. Já mám v plánu zítra odjet na dva dny na Šumavu do okolí Prášil, ale vše taky záleží na počasí. Na druhou stranu, těžko na cvičišti, lehce na bojišti...

Týden s rýmičkou

10. prosince 2016 v 8:05 | Marcel
Za poslední dny jsem vypil smrtelné množství bylinkových čajů, dostal do sebe neuvěřitelně mnoho čajů, citrónů, zázvoru, medu a vitamínů a nic moc... Poprvé po mnoha letech poznávám zlé řeči o léčené a neléčené rýmičce - týden nebo sedm dní. O minulém víkendu na mě někdo musel něco prsknout, protože i Ivča byla dva dny špatná. Druhým důvodem podle mne je dlouhodobé topení kotlem a ústředním topením. I z minulosti,. zvláště ze Zvole mám zkušenost, že když začla topná sezóna, ochořel jsem rýmičkou... A obecně známá pravda je, že chlapi jsou bolestínci a všechno strašně prožívají. Alespoň můžu koukat na florbalové mistrovství světa na krásné televizi Usmívající se.
Taky procházím po kouskách kuchařky, které mám doma a vybírám z nich věci, které jsem schopen v pohodě dělat. Leccos zajímavého tam je, nejvíce /nezaujatě) mě ale berou ty od Zdendy Pohlreicha. Jsou tam vedle těch top minutek i neuvěřitelně jednuduché a krásné jídla.
Nedávno jsme od kamarádky dostali kus jelena - žebra, kýtu a bůřek. Ivča vytáhla kýtu, kus nádherného masa a splnila mé přání, že už nemůžu jíst pořád jenom zeleninu a vege jídla, že chci flákotu. Nastudoval jsem jeden z receptů, teď z báječné kuchařky od Zdeničky z loňska a kýtu upekl ve slanině potřenou jalovcem a tymiánem a udělal k masu omáčku z výkupu s červeným vínem a šípkovou marmeládou. Chlapi jsou bolestínci, ale taky se umí pochválit. A myslím si, že takj dobrou omáčku k masu jsem ještě neudělal. Myslím si navíc, že bych nepropadl ani u profíků kuchařů. To si nakonec můžu ověřit v srpnu, kdy u nás bude se skupinkou kuchař českého národního týmu z Karlůových Varů.
Z výše psaných řádků vyplývá pro Ježíška jasný vzkaz - nechci pod stromeček žádné kuchařky!!!

Setkání instruktorů a rýmička

6. prosince 2016 v 17:40 | Marcel
Víkendové vánoční setkání instruktorů bylo skvělé. vrátili jsme se k letošnímu létu, vyhodnotili i chyby, které se staly a dostali nakonec pozitivní zpětnou vazbu s tím, že má smysl, to co se Zemí Nezemí děláme. Mlaďoši se pak odkopali i k tomu, abychom si vyříkali, co oni viděli špatně a na čem musíme více zapracovat i z naší strany. Vánoční večeře, dárečky, hry a hrátky, pohoda nakonec. V sobotu začalo bolet Ivču v krku, proležela pak celou neděli a dostala se z toho. V pondělí pak odjela do Prahy a dneska mě chytla brutální mužská rýmička. Proležel jsem celý den. vysmrkal hromadu kapesníků, prolil se potokem čaje s citrónem a snad budu zítra v pohodě. Venku je stabilně celý den kolem mínus šesti, na vodě u koní několikrát denně rozbíjíme led.
Jinak nic nového, taším se, až se odmarodím a budu v pohodě.

Měníme sprchový kout a zase to stojí za to...

1. prosince 2016 v 18:50 | Marcel
Už jsem skoro zapomněl jaké to je opravovat něco po minulých majitelích. Na apartmánu tekl sprchový kout, nacpal jsem kolem něj za těch šest let mnoho silikonu a vždycky to povolilo. Dneska jsem viděl proč. Chlapi ho oddělali a plastová vanička sprchového koutu stála pouze na dvou dřevěných kostkách spojených s vaničkou trochou montážní pěny. Zbytek byl ve vzduchu připevěněný ke stěně koupelny právě jen silikonem. Nejsou ti lidi, co to dělali, hovada? navíc odtok z vaničky byl asi 30 čísel od trubky odpadu v zemi a tak si spojili takovou tou natahovací hadicí, která v prostoru vytvořila pěkné dvojité esíčko... Rozum mi prostě zůstává stát nad naprostým diletanstvím Rouse a jeho kumpánů tady, protože předpokládám, že je to opět jeho práce. Ať už coby správce nebo později majitele...
Koupíme pevnou vaničku a nový sprcháč a v koupelně konečně bude sucho...

Máme bílo

1. prosince 2016 v 13:05 | Marcel
Už včera večer začalo sněžit a do rána máme asi 5 čísel sněhu. Je ale mokrý a venku pomalu kape ze střech, sníh asi dlouho nevydrží. Nicméně je to pěkný pohled, bílý dvůr i pole okolo.
Já byl včera večer v sauně, jezdíme do takové lesní, kde je venkovní jezírko s mírně protékající vodou. A včera bylo hlavním heslem nepořezat se, protože před našim příchodem bylo jezírko pokryto více než centimetr tlustým ledem. Tři saunová kola byla dost výživná...
Včerejšek byl vůbec dlouhý, vstával jsem už v půl sedmé, nějak jsem nemohl spát. Vyčistil jsem kotela doplnil uhlí, Láďovi u koní vyspravil hadici tak, aby se dalo pohodlně napouštět do kanystrů a hadice se dala odcvaknout v případě zmrazků uvintř. Uklidil jsem si v dílně a dopoledne dělal nový experiment na počítači. Ivča měla popojíždění ve městě a když se vrátila, zajel jsem pro dáreček našim instruktorům na vánoční setkání. Cestou jsem se domluvil s našim automechanikem, protože nám v autě praskla žárovka hlavního světla. Usoudil jsem, že sám bych se s tím dost drbal, což jsem si potvrdil na místě samém. Automechanik usoudil, že když praskla jedna, v tomto počasí brzy praskne i druhá, vyměnil teda obě, k tomu zkontroloval a dovyměnil i všechny další vadné žárovky. Koupil jsem u něj aditivum do nafty, abychom si neprožili scénář z ledna, kdy nám zamrzla nafta na cestě do Jeseníků.
Doma jsem si sedl na rotoped, dovyráběl věci na víkend a už byl čas do sauny. Vlastně se neudělalo nic moc, ale den strašně rychle utekl.