Červenec 2014

Nový počítač, nové trable

31. července 2014 v 22:05 | Marcel
Po čtyřech letech mám nový počítač a nestačím se divit. Kromě toho, že včera se samozřejmě nepovedlo napoprvé nainstalovat vše bez problémů, už ho dneska ale mám se všemi dokumenty a i s poštou!!! Povedlo se mi doma vše správně zapojit, což nebylo tak těžké, ale dokonce připojit i tiskárny... Napoprvé se nepovedla ani jedna, stará inkoustovka až napotřetí a vůbec netuším proč, protože pokaždé na mě vyskakovaly jiné okna. Laserovka napodruhé, když napoprvé ji jen stačilo po instalaci zapnout vypínačem. Kopho by to napadlo, že... Druhou věcí je, že dodavatel toneru do laserové tiskárny se již týden neozval a nemůžeme tisknout...
Pak jsem si říkal, že bych napsal do deníčku zkušenost s novým, v mém životě nejrychlejším počítačem. Mám pocit, že zadám novou webovou stránku nebo dokument a těsně před stisknutím enter se stránka otevře... Ale to bych si musel pamatovat přístupové kódy, nebo je mít někde napsané... Po asi desátém pokusu o kombinaci jména a hesla pro zaslání nových přístupových kódů mi nějaký osvícený zdroj poslal adresu, kde si můžu vše upravit. Takže po 45 minutách jsem na deníčku a jsem za to rád. Kdo se ale má orientovat v těch všech přístupech a heslech, když vám to vždycky hlásí slabé zabezpečení. Zase budu muset vytvořit novou tabulku na novém počítači a pravidelně ji tisknout před tím, než budu mít počítač nový...

Děti na našem největším táboře Bradavice historicky nejméně jí. Vždycky se trhaly rekordy například v jahodových knedlících, ale dneska 45 dětí a 11 dospěláků snědlo i s přídavkem pouze 200 knedlíků. Slabota nevídaná. Zato excelují v jiných dovednostech. Když kluk v 11 letech neumí písničku nebo básničku a během dne dokáže zapomenout 12 svých vlastních věcí na různých místech věcí... Ale to je na jiné povídání.
Dneska po dlouhé době bylo krásně, kolem 20 stupňů, trochu do toho občas pršelo. S chuití jsem si oblékl k šortkám a triku na chvíli vestičku a naše zdravotnice prohlásila, že má na nose jinovatku. Ti lidi prostě žijí ve skleníku a nejsou připraveni na normální život, ne? Mrkající

Vesničan ve městě

29. července 2014 v 20:59 | Marcel
V mezitáborovém volnu jsem vyrazil do Prahy. Zatímco jsem tady nebyl opravil pan Mrázek čidlo v darlingu (opravil je silné slovo, prostě jej vyměnil) a Matějovi upadlo šasí na sekacím traktůrku. K čemu toho kluka pustíme, tam mu něco upadne. Zrovna teď seká malou sekačkou a jsem zvědav, jestli doseká. Před deseti dny mu během jednoho půldne přestal fungovat sekací traktůrek (namočené startování), rozbil startování strunovky a nemohl nastartovat Toyotu a my pak měli problémy se startováním i na cestě do Dánska. Kalamity Matěj...
Já dneska byl v Praze za podobného výtečníka. Na schůzku na florbalové unii jsem dorazil včas, avšak do místa, kde Unie už rok nesídlí... Když jsem pak dal čaj a schůzku nad dalším táborem s kamarádem v centru Chodov zjistil jsem u auta, že nemám parkovací lístek a tudíž nemohu vyjet z parkoviště. Obešel jsem celou cestu zpět, ptal se v obchůdcích i na informacích, ale nic. Prostě trubka vesničan. Navštívil jsem nakonec správce garáže, popovídal a on mi za mírný obolus otevřel vrata. Bylo jasné, že auto nekradu, jen jsem blb. Kde jsem ho vytratil fakt netuším. Poprvé jsem si lístek nedal do peněženky a bylo hotovo.
Další tábor probíhá v pohodě, voda teče, Matěj zdá se doseká zahradu (abych to nezakřikl a já můžu nabírat síly na příští týden a 30 dětí...

Na skok v klidu

19. července 2014 v 17:26 | Marcel
Nad ránem jsme se vrátili z krásné plavby po dánských mořích na plachetnici postavené v roce 1889. Většinu týdne krásně foukalo a my si s Honzou a dalšími 28 lidmi užili nádherného jachtařského počasí. I napodruhé jsem se vrátil z Dánska opálený, ač bych tomu nikdy nevěřil.
Na této krásce jménem Elegant jsme pluli.
I na silné zážitky došlo. Pro nás oba s Honzou ve chvíli, kdy jsme si stále více uvědomovali, že zakopat bájný poklad Vikingů na písečné pláži půl metru hluboko, výkop nerozpoznatelně zamaskovat, dát jako indicii pouze průsečík dvou přímek, není úplně moc přesné... Nicméně malí Vikingové za pomoci svých velkých vzorů poklad našli, aspoň si během té půlhodiny uvědomili, že ne vše jim může spandout na talíř úplně jednoduše.
Honza si zase jednou jen namátkově vybral dva kopečky zmrzliny a nechtěl vědět příchutě, dánskému jazyku na popiskách jsme nevládli. Pohled na něj venku s malou lžičkou v ruce, nevěřícně zírajíc na zmrzlinu se slovy: "Já jsem si snad koupil dýňovou zmrzlinu..." byl kouzelný. Ano, trefil se do dýňové příchutě, ta druhá byla angreštová...
Dnešek a zítřek je věnován chystání programů na další tábory a v neděli večer startujeme naostro na statku. Odpočinu si od kuchyně, což se o lodi říct nedalo, o to více budeme v programech.

Poslední den doma

12. července 2014 v 7:18 | Marcel
Zítra ráno vyjíždíme s Honzou směr Baltské moře, večer vyplouváme z Kielu na sever mezi Dánské ostrůvky, kde strávíme dalších pět dní. Už včera jsme bylili první část jídla, dneska odpo sbalíme zeleninu a další věci z lednice, oblečení, nasadíme box na střechu a na týden se se statkem rozloučíme. Ne, že bych se netěšil, zvláště po uplynulým týdnu. Skupinka u nás není špatná, lidi jsou fajn, povídaví, v pohodě, ale asi díky těm 40 psů na našich pokojích nějak nejsem v pohodě. Jídlo jim chutná, chovají se normálně slušně, pouze to není úplně šálek mého čaje. Jsem zvědavý, v jakém stavu zítra budou Marcela s Ivčou pokoje přebírat. Dost možná se pletu a vše bude absolutně v pořádku, ale...
Večer nás překvapila naše Čiky. Nemile. Ráda se koupe nejen v rybníku, ale v jakékoli louži. To, že pak smrdí, jako bahňák, jsme si už zvykli. Navíc to nějak sama vyčistí a poměrně brzy smrdět přestane. Včera šel Honza na bar a cestou Čikinu pohladil. Jeho ruka pak smrděla nevyčistitelným smradem rozkládající se ryby. Honzovi ruka, Čiky celá. Nevím, kde a jak se ji to povedlo, půjdu se podívat k rybníku, ale smrad to je nesnesitelný. Mrtvá koza ale smrděla více. Do vany se Čiky samozřejmě nechtělo, Ivča ji tam za vodítko dotáhla po zádech (a zasmradila podlahu). S Honzou ji pak dostali do vany a v ní už to byla pohoda. Jakmile Čikina zjistila, že se jedná pouze o vodu, byla v pohodě a ve vaně se rochnila. Výsledek je ten,. že Čiki je vykoupaná, ale v koupleně se nedá vydržet, rybina se zažrala snad i do kachliček... Já jen doufám, že ráno nevyběhla Čiky zase směr chcíplá ryba.
Ráno jsem vyšel ven odnést pečivo do kuchyně a to, co jsem viděl pod pergolou, mi vyrazilo dech. Takový bordel po včerejším večírku, to jsem ještě nezapsal. Samozřejmě žádná z lahví není naše. Pár skleniček nebo panáků po pivu, víno nebo kořalce uklidím, ale tohle opravdu ne. I proto se těším na moře, na kterém jsem už tři roky nebyl.

Ach, ty závozy...

10. července 2014 v 20:23 | Marcel
Část tohoto týdne jsem strávil nedobrovolně v ordinacích různých doktorů. Celé to začalo novou životní a úrazovou pojistkou. Protože mám vyšší tlak, který jsem musel přiznat, přišel mi formulář na potvrzení od lékaře. Pravda, napoprvé měla paní doktorka dovču, už nepodruhé jsem se trefil. Chtěla ale navíc preventivní prohlídku, kontrolní měření tlaku, EKG a sono ledvin... Úterý dopo, dneska dopo a 18. srpna od 10:00... Moc prima zábava v době, kdy doktoři nikam moc nespěchají... Ale formulář je naštěstí v poště a pojistka bude platná.
Jednou tady nejsem u závozu a zase jsou problémy. Makro dovezlo tekuté koření do polévky namísto sypkého, Nowaco dvojnásobek gratinované smetany do zapečených brambor a nedovezli vůbec vepřové plecko. Budeme muset trochu improvizovat. Navíc jsem si postěžoval šéfovi na dlouhé vykládky způsobené naprostým chaosem na korbě a ten to začal řešit. Tak jsem zvědavý..
Konečně se ochladilo a s Matějem jsem se dokopal k výměně jisticích prostředků na vysokých lanech. Vylezl jsem do osmi metrů, chyběl mi jeden překrok na horní lano překážky, vytrápil jsem se tam a po zralé úvaze podtržené ročníkem narození jsem tam pustil Matěje. Strávil nahoře asi 40 minut po kecech, že to bude za čtvrt hoďky a po dvou malých komplikacích jištění převěsil. Kdyby byl dole Honza, který vysoká lana neumí, dozmítal bych to. Takže teď máme vysoké lana konečně podle všech mých představ.
Hosté mají spoustu zajímavých hlášek. Ani se mi je nechce si zapisovat a pak přepisovat. Zvláště poté, kdy každé ráno uklízím lahve od vína, třetinu koupenou u nás a dvě třetiny ne... Hláška po dnešní večeři mne ale dostala. Paní před barem s krabicí vlastního mléka v ruce se ptá nově příchozí pejskařky: "Dáš si kofolu?" Na kladnou odpověď tato paní poznamená: "Tak si vem skleničku a pojď ven." Co k tomu dodat, u nás je kofola 4,- Kč za deci, to snad není nijak hrozné na hospodu, ne?
Na dobu neurčitou u nás je na brigádě Matějova Bára. Od záhonků přes zalívání až po úklid u nás doma je její seznam práce poměrně dlouhý. Její jedinou nevýhodou je její výška, někdy není vidět v záhonku a nedosáhne do všech truhlíků Mrkající... Zajímalo by mne, kolik kroků na jejich krástkých nohách může udělat za den. Možná by trumfla i Zdeničku...
Matěj se po asi třičtvrtě roce odhodlal vyvrtat u sebe v pokoji dvě díry do zdi a elkem podložit poličku, která svírala s nosnou konstrukcí úhel asi 130°.... Nebyl jsem doma a po poradě s Marcelkou vvybrali klasické vrtáky... Nejdříve Matějovi prý bylo divné, že vrták je rozžhavený, po vychladnutí pokračoval a hups... Zalomil ho ve zdi. Vrtákem do dřeva a kovu se nevrtá do zdi, vrtáku. Tak si už snad navždy bude pamatovat, že do zdi jsou vrtáky vidiové... Snad... Mrkající

Večerní sprcha

7. července 2014 v 22:29 | Marcel
Kromě sauny v kuchyni a Ivčině totální únavy po koňském závodě a dnešní masáži se v průběhu dne nedělo nic zásadního. Až po večeři. Všude kolem začalo bouřit, blýskat se a na dohled i pršet. Ze směru, odkud k nám přichází špatné počasí, ale svítilo sluníčko a mraky nehrozily ničím špatným. Z toho pršet nebude, říkali jsme si s Marcelou... Najednou začal foukat vítr a s Matějem jsme pro jistotu sundali velký slunečník před jídelnou. V poslední chvíli, pak odněkud, nevím ze kterého směru, začalo krupobití, slejvák a vítr. Z jídelny Ivča volá, že nám to rve střechu u boxů. Poryv zvedl střechu, pak ji posadil zpátky, chvíli nic, ale napodruhé jsme s Matějem na sebe koukli a vyrazili. Já pro kladivo a hřebíky, Matěj pro žebřík. Bohužel jsem zavelel, že starý žebřík je i v boxech. Vzal jsem nářadí z dílny a upaloval v dešti a kroupách do výběhu. Představa, že se urve kus střechy a já na tom strávím zase několik hodin, počínaje hledáním střechy v desítkách metrů okolo minimálně, byla deprimující.
Starý a zdeformovaný žebřík nešel bezpečně s pojistkou rozložit. Kdyby bylo žebříkovné na Matějovi, měli bychom žebřík složený řádově o minuty dříve. Trochu na sílu se povedlo nastavit i starý žebří a aá šel nahoru, Matěj držel žebřík dole a podával hřebíky. A to i po zkušenosti tři roky zpět, kdy mu moje kladivo z podobného místa na boxech spadlo na hlavu... Zatlouct dlouhé hřebíky šikmo přes prkna do trámů tak, abych pokud možno neporušil krytinu v totálním dešti a kroupách nebylo nic příjemného. Nad hlavami blesky a Matěj se jen zeptal, jestli je ten žebřík, nejvyšší místo u boxů, vodivý...
Při přenášení žebříku jsme v sandálech šlapali v kalužích - rozpuštěných koňských bobcích, ale v tu chvíli to bylo úplně jedno. Matěj měl na sobě shodou okolností triko Spartan race - tvrdého outdoorového závodu na asi 20 kilometrů s vloženými překážkami v bahně, na lanech a podobně. Makali jsme proti živlu a říkám mu - tohle je Spartan race v praxi, ne nějaké připravené atrakce. O čem jsem mluvil pochopl ve chvíli, kdy šel do sprchy a triko si sundal...
Střechu i boční lišty jsme už poněkolíkáté zabezpečili a budeme čekat na další poryvy... Nutno poznamenat, že koně byli v úplném klidu a celou dobu jsme je mohli vidět jen na pastvě...

Ivča poprvé závodila

7. července 2014 v 9:37 | Marcel
V neděli Ivča absolvovala své první vytrvalostní závody na koních. Jela na své trakénce Jolaně, závod měřil 29 kilometrů a jak Ivča vyprávěla, nemohla Jolanu skoro uvést do kroku. Kobyla měla takovou radost z pohybu v novém prostředí, že celou trasu klusali a cválali. Ale protože součástí závodů je závěrečná veterinární kontrola a ta se časově počítá do závodu, propásli právě tady díky vyššímu tempu na trati šanci na vítězství (aspoň to říkal náš veterinář, který tam taky byl). Ivči s holkama trvalo déle, než Jolanu ochladili a zklidnili ji tep na požadovaných 64 za minutu. Ale napoprvé 6. místo z 19 startujících je skvělé. Ivča se vrátila nadšená a za tři týdny prý jedou další závody...
V týdnu jsem byl ve městě zanakupovat si Mrkající a na masážích. Po nákupu jsem měl chvíli čas a na parkovišti si četl noviny. Při vyjíždění z parkoviště vše okolo vypadalo divně a bylo to mázlé, zrcátko daleko... Hups, měl jsem na očích brýle na čtení a s nimi opravdu řídit nemůžu...
Máme tady skupinku na výcvik psů a od samotného úvodu nejsem v pohodě. Celé to začalo snahou o stěhování nábytku na pokojích, které jsem dost rezolutně zamítl. Byli dotčení, ale my investovali do novýách podlah skoro půl milionu a oni z celkové kapacity 57 lůžek obsadili 29. To, že s sebou mají psy není moje věc, rozložení pokojlů znali a když se jim to nelílo, mohli jet jinam. Celkově nám jejich chování není vlastní, tak tento týden nebude úplně zadarmo..

Jezdecký tábor

4. července 2014 v 16:31 | Marcel
Týden ubíhá v klidu, holčičky jsou večer po ježdění strašně žravé, sní nejen normální večeři, ale kolem deváté si přijdou pro chleby, pomazánku a zbytky z celého dne. Já sem tam stihnu něco udělat, dneska jsem kud dopoledne strávil se strunovkou okolo stsatku, je potřeba posekat trávu u rybníka. Do toho se mi zatím moc nechce, to vedro a hovada venku je ubíjející kombinace.
Konečně mi dorazilo vybavení na správné zabezpečení a jištění vysokých lan. Matěj je po slepáku, proto to čeká na mne. Ale na tohle se těším, vylezu nahoru a nacvakám nové jistící prostředky.
Taky jsem tenhle týden koupil letenky na naši expedici Dhaulagiri 2015. Ne, že bychom s Luďkem a Pepčou chtěli tuhle sedmou nejvyšší horu světa vylézt, ale chceme jít trek okolo hory po základních táborech různých expedic. Máme to spočítáno, letíme za 288 dní (17. dubna).
V kuchyni a na úklid se Marcela se Zdenou střídají, pro malý počet lidí není potřeba tdády být ve třech. Dneska jsem se v kuchyni pustil do premiérového jídla, vepřové na houbách. Nečekaně se zase povedlo, omáčka byla vynikající a maso snad taky, to na mne ani nevyšlo. Ale ani mi to nevadí, zkouším najet na lehčí stravu - bez pečiva, nic smaženého, hlavně ovoce, polívky, zelenina. Tak uvidíme, ale zatím se celkově cítím lépe.
Do toho všeho se připravuju pořád na první dva tábory - plachetnici v Dánsku a středoškoláky. Čas se ale krátí a už za týden tábory vypuknou natvrdo, na odpočinek a možná ani na psaní nebude čas...

Nové úvaziště

1. července 2014 v 11:00 | Marcel
Včera proběhly první hodiny jezdeckého tábora a hned dopoledne při nasedlávání koní sebou naše nejstarší a nejmenší kobylky, ponička Medunka, cukla tak silně, že celé úvaziště šlo k zemi. Tři roky a konec, to nic nevydrží... Úvaziště vypadá tak, že na třech kůlech je dlouhé v rovině položené břevno k uvazování koní. Vzal jsem motorovku a vydal se do lesa hledat nové břevno. Najít sedm a čtvrt metrů rovnou kulatinu není nic jednochého, ale jakž takž povedlo se. Odpo jsme ji společně s holčičkami donesli na místo samé a já břevno zkrátil, jeden nový kůl zatloukl do země, společně jsme odměřili výši kůlů, seřezal jsem je (kůly, ne holčičky) a břevno přišrouboval. Zvývalo jen přichytit břevno pásovinou ve tvaru písmene U. Vzal jsem aku šroubovák a dal Ivči šroubky, ať mi je podává. Ze 16 podávaných šroubů se u 13 zasnila a já se tedy po několika upomínkách kochal okolím a čekal, až mi podá další. Okolo stojící holky z toho měly dost srandu Mrkající.
V průběhu odpoledne nastal na statku nějaký informační šum. Já udělal večeři na šestou a když jsem všechny volal dozvěděl jsem se, že prý byla domluvena na sedmou. Ale ne se mnou, ale s Marcelou, která tady večer vůbec není... A to se mnou Ivča byla kus odpoledne. No nic, holky do sebe natlačily šišky s mákem o hodinu dříve a ode dneška bude večeře později...