Březen 2014

Jak jsme o naše kočky málem přišli

31. března 2014 v 10:32 | Marcel
Po víkendovém programu a změně času jsem jako pytlem praštěný. V pátek práce doma, v sobotu sport, v neděli cesta do Tábora a sestavování postýlky po 17 letech, k tomu o hodinu méně kvůli změně času...
Sestavování postýlky pro očekávané mimčo Ivčiny ségry bylo poněkud dramatické. Ivča nechtěla pochopit, že některé části mohou patřit pouze na jedno jediné místo a nikam jinam. Bohužel to pochopila až po třech hodinách, kdy jsme si vzájemně cuchali nervy. Moc fajn sobotní brzké odpoledne... Nicméně se nakonec jakž takž povedlo, někdo musí jen doupravit zvýšený rošt.
Každý den chodí někdo z nás házet seno koním a kozám. Tedy jen ve chvíli, kdy koně nemají navalený celý balík sena dole ve výběhu. Koncem týdne jsem byl házet seno já, hodil jsem koním hromadu a po chvíli ji chtěl rozhodit více do šířky, zajel jsem vidlema do sena a těsně vedle vidlí vyběhla ze sena paní Norrisová. Měla to čut čut.
Ještě větší kliku měl zrzavý Samo. V pátek jsme s Honzou dělali na letošní zimu fakt poslední dříví domů, na cirkulárce jsme porcovali polena na menší. Před druhou várkou skočil Samo pod pult cirkulárky do místa, kde je spodní část řezacího kotouče. Z mé strany jsem Samíčka neviděl, Honza sice jo, ale něco řekl ve chvíli, kdy jsem otáčel vypínačem. Naštěstí jsem otočil na druhou stranu, která je mrtvá a pila se nespouští. Kdybych otočil na tu správnou, asi bychom měli cirkulárku od krve...
Jaro venku pučí jako blázen, minulý týden jsem připravil záhon pro bylinky do kuchyně. Ivča koupila nový rýč, značka Fiskars je zárukou kvality. A rýč je opravdu skvělý. Ne že bych s ním musel dělat denně, rytí není můj šálek čaje, ale klukům by se s ním mohlo dělat dobře Mrkající.

Den elektrikářem

27. března 2014 v 23:25 | Marcel
Ze soupisu prací, které bylo potřeba udělat, se vyselektovala elektrikářská část. Nad skládkem přestalo svítit světlo na čidlo, tak jsem ho měnil. Není ale jasné, jestli kleklo čidlo, nebo světlo nesvítí z důvodu nezapojení elektroinstalace na sále a nad dílnou je to vedeno ze sálu. A protože ani nové čidlo nesvítí, musí se na to podívat odborník a zjistit jádro problému.
Dokoupil jsem jeden reflektor na půdu a šel tam zprovoznit další dva nesvítící. V jednom byla špatná výbojka, stačila vyměnit. Ve druhém byla výbojka špatně nasazená na vodivé trny, stačila správně natočit. A pak jsem jen připojil další reflektor na kousek kablíku. Celá půda svítí, zbývá jen před sezónou zapojit velký cylindr nad týmovnou.
Na pokoji 4b bylo divné zářivkové těleso. Svítilo do chvíle, než jsem chtěl nasadit plastový kryt. Protože nějak divně chrastilo v kondenzátoru, asi tato část byla špatná. Mám ještě další dvě náhradní tělesa, tak jsem se rozhodl jej vyměnit. Při bližším pohledu na náhradní těleso jsem zjistil, že takhle ho na strop dát nemůžu, musel jsem těleso natřít. Ty rezavé tečky byly vysoko nad rozlišovací schopnost i na stropě. Barva zaschla až o den později, takže dneska jsem zářivkové těleso zapojil nejdříve cvičně v dílně. Bylo funkční, tak šup s ním na strop. Každý výrobce ale umisťuje otvor pro přívodní dráty i pro vruty na upevnění jinam. Samotnému umístění předcházela drobná úprava obalu tělesa s vrtačkou v ruce, jedna díra do stropu navíc a pak to už šlo rychle. Důležité je, že pokoj svítí i s nasazeným krytem.
Dnešní dopoledne bylo psychicky naprosto deptající. Museli jsme do hypoteční banky podepsat nové smlouvy a vykonat úkony s tím související. Samotná hypoteční banka byla relativně v pohodě, čekání na matrice na ověření podpisu, návštěva katastru a zřízení mého nového účtu už byly záležitosti časově náročnější. Strávili jsme na úřadech tři a půl hodiny, asi padesátkrát se podepsali a hladoví se pak jeli odměnit obědem v hospodě. Když se tohle dozvěděl Honza, že my byli na hospodském obědě a jeho jsme nevzali, tvářil se jako kakabus. Musel jsem ho doma udobřovat aspoň dobře umíchanou vaječinkou z pěti.
Mimochodem jsem se zamýšlel, jak neskuitečně mocnou zbraní je podpis. Tím se člověk upíše k šíleným věcem, na jeho základě dostane spousty peněz (které pak ale musí mnohdy složitě vracet), několik tahů rukou má strašnou sílu a moc. Víme vůbec pokaždé, co vlastně podepisujeme?
Když mám podepsat mnoho věcí najednou, vzpomenu si vždycky na oblíbený seriáll M.A.S.H. a Radara vysvětlujícího svému nadřízenému Henrymu: "Pane, tohle podepiště a další listy parafujte. Poslední zase podepište a tím stvrdíte, že jsme místo podpisu parafoval a pod podpis dejte ještě svou parafu, že jste poslední podpis parafoval..." Nebo tak nějak...
Zítra ráno konečně nastoupí okenáři na výměnu oken na sále a souběžně s nimi i zedníci na doštukování sálu a předsálí. Mne čeká úprava záhonku na kuchyňské bylinky a teď už fakt snad poslední příprava dříví domů. Minulé tři řady dříví dochází a doma pořád, třeba jen odpoledne, ale topíme. Na celý den to jsou dva koše dříví a těch osm týdnů téměř bez topení v kotelně bylo hodně znát.

Ztratil se aku šroubovák

25. března 2014 v 22:15 | Marcel
O víkednu valili kluci, konkrétně Honza s Vaškem, nově přivezené balíky pod střechu boxů u koní. Chlapci měli ukrutnou sílu a navalili první balík dozadu tak silně, že vyrazili ze šroubů (byly tam šedesátky vruty v trámech) OSB desky - ty byly samozřejmě zapasovány vzájemně do drážek, ale kluci to prostě trošku rozjeli... Jedna deska trčela ven ke kozám a bylo potřeba ji našroubovat zpět. Kozy utéct nemohly, všude byly balíky sena, ale opravit jsme to museli. Chystal jsem nářadí a nenašel na svém místě svůj nový aku šroubovák. A samozřejmě jej nikdo nepoužíval a neuklízel. Použili jsme na těch pár šroubů malou ráčnu, šrouby jsme povolili, pak desky pod tlakem dostali na svá místa a zase přišroubovali.
Včera a dneska jsem chodil po statku a hledal všude možně. U boxů, na plotě u koz, vně statku v místě, kde jsem dával anténní koaxiál do lišty a nic (byl jsem si jistý, že jsem jej odtamtud uklízel, ale přesto jsem nechtěl být sám před sebou za blbce). Procházel jsem i pokoje kde jsme věšeli obrázky, přestože na nich bydleli lidi a určitě by mni to řekli. V rámci kontrol pokojů jsem objevil jednu vylomenou kliku - zlomený byl ten čtyřhran skrz dveře. Komu a jak se to povedlo netuším. Nikdo navíc nic nehlásil. Při hledání nové kliky, protože druhá strana byla vychechlaná a já musel vyměnit kliku celou z obou stran, jsem objevil dvě nová kování. Obešel jsem zbytek pokojů a na jedničce a dvojce jsou šílená plastová rádobykování z osmdesátých let. Tak jsem to vyměnil taky a vzpomínal na dobu pouze ručního šroubování. Ale aku nikde, ani v záhonech pod mulčovací kůrou.
Odpo přijel Honza domů ze školy a já si posteskl, že jsem zvědavý, kde se aku najde. Honza se rozsvítil jako sluníčko: " Já už to vím, já tě provedu." Dělal kůže a po chvíli mě oklikou dovedl k věšáku v chodbičce u záchodů u nás doma. Ráno si bral bundu, shodil nechtě klobouk a aku šroubovák visel na věšáku pod kloboukem. Jediným člověkem, kdo podle mne mohl aku pověsit na věšák, je Ivča. Ta ale prý aku neměla v životě v ruce. Tak to zase Samo, chudák náš zrzavý...

Začíná se malovat

24. března 2014 v 10:53 | Marcel
Doufám, že ten víkendový teplotní zlom směrem dolů byl letos už poslední. Ráno jsme se vzbudili a za okny padaly bílé sračky, sníh s deštěm. V sobotu přes dvacet a dneska okolo pěti. Tohle nás už přestává bavit. Minulý víkend o zabijačce i tento víkend, kdy jsme tady měli vzdělávání pro naše instruktory, jsme doma netopili a teploměr hned klesnul na 15°C v obýváku. To není úplně luxusní teplota. Kamínka ale pokoj poměrně rychle slušně vytopí, včera měla Ivča večer uklízecí a po chvíli hýbání ji bylo dokonce vedro...
Sál je způlky naštukovaný načisto, dneska přijel malíř vymylovat první vrstvou. Když stojím v sále a přivřu oči, vidím už bílé stěny, nová okna, dlažbu a závěsy. Bude to vypadat super, už aby to bylo.
V sobotu jsme využili pěkného počasí a instruktorů a v rámci zaškolení jsme pověsili první tři lanové překážky. Další budu dodělávat postupně, koncem dubna jedu dokonce na školení vysokých lan, takže v létě budou viset i jedna dvě atraktivní překážky vysoko nad zemí.
Týden má pršet a já už vidím, že jakmile vyleze sluníčko vytáhnu sekací traktůrek a začnu si užívat za volantem. Jen mě zase neskutečně serou krtci - u rybníka jsou desítky nových krtinců, které musíme nejdříve srovnat, ať na nich zase neodvařím sekací zařízení. Svině jedny malé černé.

Pomalý ústup bacilů

19. března 2014 v 17:10 | Marcel
Pořád s Ivčou poleháváme, sice den ode dne pomaličku, ale fakt pomaličku nabírýáme síly a cítíme ústup bacilů, na velké fungování to zatím není. Jako lazaři ležíme u televize a střídavě spíme, koukáme na něco a vaříme čaje. Jo, a potom chodíme na záchod, vypijeme mnoho litrů tekutin denně.
Zedníci mezitím začali načisto štukovat sál a pořád čekáme na okna.
Včera jsem byl kamarádem požádán o cestu do Prachatic vypomoci na hodinku jeho firmě a cestou zpátky jsme se s Honzou zastavili za Indýskem. Stihli jsme to až večer a to byl v boxu. Připadal mi posmutnělý, tak jsme si vlezli k němu a chtěli ho potěšit mrkvičkou. Sice je to už celkem velký koník, ale kousat pořád moc neumí. Tak jsem mu mrkev předkousával. Moc ji nesnědl, ale tulící byl pěkně.
Věřím, že zítra už budu funkční aspoň na 60%, potřebujeme finišovat s víkendem, na druhou stranu se ale nechceme zase zrušit. Nevěřil bych, jak dlouho bude ta blbá viróza doznívat. Sice se cítím celkem v pohodě, jen kdyby mě pořád nebolela hlava a záda, ach jo.
Unavil jsem se a jdu si zase lehnout Nerozhodný.

Zabijačka

17. března 2014 v 19:45 | Marcel
Víkendová zabijačka byla zase super. Přijeli na ni až na jednu naši kamarádku úplně jiné lidé a všichni si to neskutečně užili. Hlavně díky našemu skvělému řezníkovi. Jen po víkendu nevím, jestli na tom to prase není teď líp - já válčil s bacilem už před víkendem a včera odpo jsme s Ivčou ulehli oba. A dneska skoro nebyli schopni vstát z postele. Šílený moribundus mne už opouští, ale Ivča má i teplotku a to je u ní vážné. Dáme tomu dva dny a mělo by se to zlepšit, prostě vše vypustíme.
Zabijačka měla několik poprvé. To první už jsem napsal, pro většinu lidí byla první. Po zapíchnutí jsme měli velmi dobrou chytačku krve, na trávníku není poprvé ani stopa po krvi. No a poprvé se nevydařilo počasí. V průběhu dopo se zvedl studený vítra přes poledne dokonce i poměrně silně pršelo. Měli jsme i šikovné topiče pod kotlem - voda v brutaru po našem příjezdu už vřela, vždycky jsme čekali aspoň půl hodiny na vodu ve varu. Maminka měla zákaz vstupu do kuchyně, s bolavými zády by zase mohla skončit v poloze ležmo.
Už v pátek pěkně večůrkovali Kájí s Krondysem, shodou okolností chtěli jet oba se mnou ráno pro prase. Probudili se ve chvíli, kdy prase už bylo ve vozíku na dvoře.
Všechny výrobky se opět povedly, tlačenka je neskutečná. No a většina lidí chce určitě vědět termín zabijačky na startu příští sezóny.
Celý víkend nám jen trochu pokazili florbalisti Chodova, kteří v sedmém zápase čtvrtfinále prohráli a vypadli.

Poloprázdný výběh

13. března 2014 v 20:40 | Marcel
Máme dva dny po rozvozu koní, ve výběhu je fakt bez těch dvou koní prázdno. Jolana den a půl vyváděla, stála u boxů a vyhlížela Indýska, řehtala a nedejbože, aby se Ivča přiblížila k výběhu. Hned se na ni ozvala... Třetí den se ale už zklidnila, dneska už na ni dokonce seděly holčičky na jezdeckém kroužku.
Já se dneska dopo vrhnul na blbou a furt odkládanou práci. Vloni na podzim při pokládání podlah na apartmánech se likvidovaly i sokly a všude i s kusem omítky. Zedníci nám to naštukovali, ale už to nikdo nenabílil. A strašně to bilo do očí. Dneska jsem šel na kolena a po čtyřech jsem obcházel všechny apartmány se štětcem a bílou barvou, ve druhém kyblíku byla voda s octem na čištění. Dal jsem si do uší sluchátka, jako že to často nedělám, a poslouchal rádio. Ivča si na mě při kouření vzpomněla, obíhala kotelnu, dílnu, koně a já nikde. Už si skoro myslela, že jsem někde ve vodorovné poloze a volala mi. Mi přišlo úchylné brát telefon, když jsme oba na statku. Holt jen neposlouchala, co jdu dělat. Zítra mě ještě čeká druhé kolo.
Po poledni naše potížistka Wendy, malá kobylka, protrhla externí výběh, do kterého vodíme koně z hlavního napást se stařiny a zbytek koní utekl za ní. Lovilii jsme je na kýbl s ovsem, to je vždy jistota. Poslední Loran zrní nějak nechtěl, ale po čtyřech útěcích se umoudřil. Aby to nebylo úplně jednoduché, v době lovení přijelo zboží z Makra. Pan řidič je ale spřátelený, vozí nám už dlouho a v klidu na sluníčku počkal...
Odpo dorazila mamča s kamarádkou a opět ne bez dopravních potíží. Po několika výlukách většinou za Prahou směrem na Budějovice byly dneska stržené troleje hned za Olomoucí... Zpoždění dělalo jen hodinu... Navíc si Honza, který jel autem do školy s tím, že ve tři nabere babičku na nádraží, zapomněl doma telefon a my doma fungovali jako spojka v komunikaci.
Chystáme se na zabijačku, snesli jsme necky a necháváme je zatáhnout, zítra připravíme šráky, brutvar a dříví a hlavně rozdáme práci na nedělní ráno. A já doufám, že mne opustí bacil, který na mě asi skočil z honzy. Dneska jsem mluvil jako mutující středoškolák a večer jsem jako pytlem praštěný. Ani jsem nejel trénovat, jdu se vyspat rušený přikládáním v kotelně...

Koňský adrenalin

11. března 2014 v 21:18 | Marcel
Dneska je to víceméně o Ivči a koních. Z Ivči strany padlo rozhodnutí odstavit hříbata od matek, ať je furt nevysávají. To prakticky znamená odvézt Indyho k jiným mladým hřebečkům k Netolicím a Áju od své mladé Wendy ke kamarádce Ivči na přiježdění, ať je na léto plně schopná jezdit s dětmi.
První etapa tedy byla naložit mladého Indyho. Vyzkoušeli jsme to už večer předem, Indy byl nalákán na žrádlo a v pohodě do vozíku vešel. To samé se naštěstí opakovalo i ráno. Vozík jsme zavřeli, za přepážku si stoupl Matěj, aby s Indýskem někdo byl a uklidňoval ho a my dva s Ivčou jeli autem. Řídila Ivča, která má na těžký vozík papíry, já byl jako pojistka pro řešení krizových situací. Nejhorším úsekem byla naše rozbitá cesta. Po tomto prvním kilometru jsme zastavili a ptám se Matěje, jak jsou na tom. Prý neví, jestli se více bojí on nebo Indy. A počítal prý každý metr, ať už jsme na asfaltu. Fajn... Pro Indyho bylo vše poprvé - nástup, kodrcání po rozbité cestě, jízda kdy neuměl přešlapovat a přenášet váhu v zatáčkách, ale třeba i ubíhající domy za okýnkem vozíku. Já coby kůň jsem ve vozíku s nějakým člověkem, který na mě mluví a cpe mi jablíčka, nikdy jsem neviděl nic jiného než náš box a statek a najednou někde kolem mne ubíhají pryč dozadu domy a já pořád stojím. Nedejbože, aby přišel železniční přejezd. To Matěj pak komentoval, že prý visel na vodítku na zadních stojícího Indyho. Stejně tak ve chvíli, kdy nás předjíždělo auto a blbeček řidič, přestože viděl nápis na vozíku "přeprava koní" a jeli jsme pomalu, při začátku předjíždění zatroubil. Nakonec Matěj prohlásil, že by raději znovu škrábal starou malbu na celém sálu, než aby znovu stál ve vozíku s Indym...
Vše dobře dopadlo, 25 kilometrů jsme jeli třičtvrtě hodiny. Indyho jsme vyvedli uz vozíku, byl trochu zpocený, ale to my taky. Společně jsme ho odvedli do nového výběhu, k dalším dvěma hříbatům. Byl ve výběhu nový, proto nastalo asi 20 minut seznamování. Ale protože i okolo byly výběhy s dalšími koňmi, běhalo kolem nás celkem asi 25 koní. Dusot kopyt jako ve filmu a obavy, jestli opravdu před tou ohradou dobrzdí... Ještě před našim odjezdem se ale celkem všichni srovnali a my mohli s klidnějším srdcem odjet.
Po příjezdu zpět mna statek zbývajícíh pět koní čekalo, kdy z té červené příšery - vozíku Indýsek vyleze. Nikdy. Maminka Jolana byla šílená, řehtala, zbytek dne se nehla od ohradníku a pořád Indyho volala. Celkem dost mi to rvalo u srdce.
Druhou etapou byl odvoz Áji. Její nástup do vozíku trval asi půl hodiny a povedl se až ve chvíli, kdy jsem nacouval vozíkem k boxům a kobylka neměla kam uhnout. Samotná cesta, na kterou se už Ivča vydala sama, proběhla v pohodě.
Ivča dorazila domů okolo čtvrté odpo, napětí z ní opadlo, dala si cigáro a zalezla na dvě hoďky do postele. Později odpoledne ještě proběhly kontrolní telefony, jak se našim miláčkům daří a nejhůře to pořád nese Jolana. Sotva se Ivča přiblíží k výběhům, už na ni řve. No co, já ty koně do vozíku k odvozu nevedl, já ne...

Černý a bílý prach

9. března 2014 v 8:26 | Marcel
O víkendu mám omáčkový trojboj. Na pátek si coby poslední oběd holky objednaly koprovku, v sobotu kluci škrábali starou malbu na sále a posteskli si, že by si dali svíčkovou. A protože jsem ji, stejně jak koprovku, ještě nikdy nevařil, vzal jsem to jako výzvu. Na první pohled jsem u mixování omáčky měl strach, že to bude mixovaná dušený mrkev, ale dopadlo to dobře. Příště jen trochu méně té mrkve. A dneska přijedou bývalí sousedi ze Zvole, tak dělám svou specialitku, kaneček v burgundské omáčce.
Na sále je vše připraveno na štukování. Dneska ještě jdu natřít penetrací a od zítřka nastupují zedníci na štuky. Včera kluci škrábali, já byl vyčistit kotel a koukal jsem zespodu i do komína, protože jsem měl divný pocit z tahu malého kotle. Vše je v poho, jen všude sposuta prachu a sazí, prostě jako v kotelně.
Nad dveře pokojů jsem přidělával cedulky s čísly pokojů. Naměřit, vyvážit, označit, navrtat, přišroubovat. Už u třetích dveří jsem to vychytal tak, že jsem dolů ze žebříku na všechny tyhle úkony musel jen jednou. Jinak bych se úlital jako Hillary z výškových táborů.
Na závěr dne po spoustě malých prací jsem šel klukům pomoct do sálu, uklízel jsem podlahu a vyvážel bordel ven. A toho prachu z omítek... Všichni jsme měli bílý prach úplně všude, ve sprše mi voda jen stékala po vlasech a ty se nechtěly namočit...
Venku bylo krásně teplo a tak se Ivča vrhla na záhonky a kytičky, na ostříhávání keřů. Všichni jsme končili v šest večer úplně hotoví a Ivča dneska od práce se zahrádkářskýma nůžkama, pilkou a sekerou nemůže ruku sevřít v pěst. Holt, to je práce žádné šolíchání...

Čísla a písmena

6. března 2014 v 22:52 | Marcel
Přijel jsem z florbalového tréninku a říkal jsem si, jak napíšu krátký pohodový článeček. A při návštěvě kotelny začíná malý kotel zlobit podobně, jako začal vloni velký, kouří ven. Naštěstí ale hoří dobře, zatím. Zítra ho musím pořádně protáhnout... K topení mám vlastně ještě jednu věcičku. Předevčírem jsem poprvé zatopil do nově sestaveného a napuštěného systému, v sále jsou nová tělesa. A protože máme na jednom apartmánu tři holčičky na jarní prázdniny, chtěl jsem pěkně zatopit i jim. A nic, u nás v poho, apartmány ne. Několikrát jsem byl odvzdušnit, trubka byla teplá jen kousek za ventil ve sklepě. Druhý den ráno mi topenář Láďa řekl, že zavřel i ventil na zpátečce, že si ho mám otevřít. Dííík!!! Že mi to neřekl dříve... Dneska už to topí všude v poho.
Tři sestry pomáhají Ivči s koňma, s kytičkama v záhonech i v truhlíkách, jsou pracovité a tak se jim může zadat cokoli. Včera natíraly podkovy, za pomoci kterých jsem dneska dělal nová čísla nad pokojové dveře. Napadlo to Ivču, lakované prkýnko a v přibité podkově je namalované číslo. Dostal jsem taky zadání udělat písmena na jízdárnu, aby se daly zadávat drezůrní úkoly. Bílá lakovaná deska, na ní velké černé písmeno a vzadu na pantu podpěra. Nic složitého, jen ten čas a čas. Ale je skoro hotovo, čísla nad pokoje stačí jen přišroubovat (po navrtíní do zdí) a písmena jen sestavit s podpěrou. Máme teď mírně tvořivostní týden (sestry si navíc dekupážovaly květináče a domů si odvezou muškáty).
Od práce si odskočím do kuchyně, holky pořád nic zvláštního nechtěly, ale zítra mám premiéru s koprovkou. Uděláým k tomu karlovarsklý knedlík aby zbyl klukům na sonotu ke svíčkové. A v neděli přijedou bývalí sousedé ze Zvole, tak udělám na Honzovo přání burgundskou s kanečkem.
Hlavně se otepluje a potřeba topení snad brzy pomine...

Mládežnický večírek

4. března 2014 v 22:36 | Marcel
Včera k nám navečer přijela skupina maturantů z raději nejmenované střední školy na jižní Moravě. Super partička s příjemnými profesory dostala večeři a při ní se od paní profesorky dozvídáme, že i pití včetně piva je v ceně jídla. Slušná škola. Rozdám večeři, natočíme pár piv, já jedu na trénink a před odjezdem odmítám panáka hruškovice s tím, že řídím. S Honzou se vracíme zpět kolem desíti a v jídelně jsou snad všichni (při mém odjezdu tam bylo asi šest lidí). Natočíme si potréninkové pivo a všímavý chlapec už ke mně míří s onou hruškovicí a slovy:" Pan domácí je zpět, tak mu musíme nalít." Byla dobrá, i když měla drobný ocásek. Studentíci průběžně donáší jednu láhev pití za druhou - kluci pálenky, holky likéry. Ivčino sklenkovné neúčtujeme, protože studentíci mají štos vlastních plastových štamprlí. Paní profesorka a pan profesor se večírku samozřejmě účastní, ať je vše pod dohledem. Pan řidič sedí v čele stolu a baví skupinku veselými historkami.
Douklízím nádobí, Ivča si pozvěvuje u kytary a pozor - VOZEMBOUCHU. Teď mě mrzí, že jsem si ho nevyfotil, protože to je naprosto úžasný a poněkud unikátní hudební nástroj kombinující činelový zvuk úderem o zem, bubínek a struny natažené na čemsi připomínající přerostlé housle. Naposledy jsem to viděl před asi 30 lety na večírcích partičky mého tatíka. Studenti jsou zpěvní a hrajou fláky z 80. let.
Ivča kouří a já si dávám doutníček z krabičky loňských narozenin (bylo tam 10 kousků, dva jsem daroval a teď tam mám 4. to jsem ale kuřák). Rozhodujeme se zamknout kuchyň a udělat akci klíč, dát klíč paní profesorce a odebrat se spát. Těsně před tím odchází řidič autobusu na záchod a jeden ze studentů pronese otevřený dotaz, jestli řidič opravdu ráno pojede, že se moc nešetřil (no, student se nešetřil mnohrát více). Pan profesor pronese něco ve smyslu, že má na autobus řidičák taky...
Jdu ještě přiložit do kotelny, malý kotel topí luxusně. Cestou zpět koukám na kluky i holky volně se potulující po dvoře, lezoucí na žebřiny i strom, střízlivější část - holky (poměr kluci - holky byl 7-17) se je snažila přemluvit, ať nikam nelezou, nabo ať slezou a dole by je když tak chytali. I holkám se podlamují při chůzi kolena, ještě že večer Ivča všem řekla o individuálně placeném "biltném" (pokud se někomu udělá hodně nevolno, vrátí se mu obsah večírku a neuklidí po sobě sám, platí za náš úklid 500,- Kč. Pan řidič kontruje, že on za stejnou věc účtuje 3.500,-). Po poslední večerní návštěvě kotelny (nepočítám tu v čase 3:30) ještě s paní profesorkou stahujeme poslední šílence ze stromu, paní profesorka sama posílá na kutě zbytek pěřících studentů a já si beru klíč od jídelny k sobě. Veselý hluk doznívajícího večírku na dvoře utichá.
V onom čase 3:30 zvoní už podruhé za sebou budík, jdu přiložit do kotelny a nedá mi to nekouknout na záchody. Klučičí v pohodě, holčičí dveře zamknuté.. ??? Jak je to možné, tam přece není klíč. Chvíli počkám, jdu skouknout kotel a na záchodech je odemknuto, dveře nedottčené, záchody taky neposkvrněné.
Ještě před sedmou obchází Zdenička záchody znovu, před odjezdem i pokoje a musíme uznat - jsou sice mladí, ale asi umí. Vypili hodně, na dvoře se motali kluci i holky, podlamovaly se jim kolena, kamarádi je odchytávali a odváděli, ale nikde nic. Ráno byli v pohodě, dokonce před snídaní byli nastoupeni všichni pod dohledem na dvoře a šli nám s připraveným materiálem načipovat kozy. Fakt slušná super partička. Po snídani odjeli na další část externí exkurze. Jen by mne zajímalo, kolik těch lahhviček s sebou mají, čekají je ještě dva večírky. A klobouk dolů před profesory...

Ostravská mlha

3. března 2014 v 17:33 | Marcel
Dneska večer a na noc přijede třída středoškoláků z Třebíče. Jsou tady na dvodenní exkurzi a u nás spí. Poprvé od Silvestra jsem zatopil a aby měli na pokojích jakž takž teplo, topím už od včerejšího rána. Ivča minulý týden doobjednala uhlí, tak přihazuju do kotle černé zlato z Ostravy. A podle toho je taky pěkná ostravská mlha. Vždy po přiložení, než se uhlí rozhoří, valí se z komína hnědý kouř, a když je špatný tlak a správný směr větru, jako dneska, krouží dým ve dvoře. Fakt dooost síla!!! Oni přijedou za tmy a po snídani odjíždí, ale jestli takhle bude za dva týdny na zabijačce...
Do sálu dneska nastoupili elektrikáři a celý den byla slyšet za zdí sbíječka. Mladej od Milana sekal drážky a zasekával rozvaděč, Milan začal tahat kabely do zásuvek a pro světla. Zítra by měli být hotovi a čekáme na okna. Po jejich výměně už jen zedníci, opravit stěny a položit dlažbu. Jo, mezitím ještě vymalovat...
Byt nám trošku ožil, máme tady na jarní prázdniny tři sestry. Ne Fanánka Hagena a jeho kapelu, ale dvanáctileté dvojčata a jednu osmačku. Holky jsou fajn, rychle se otrkaly a nejsou to žádné stydlivky. Dneska s Ivčou byli u koní, uklízeli u boxů a svezly se, zítra jedou do ZOO. Včera jsme měli výčitky, že jsme je z učebních důvodů sledovat večerní film konfident o práci StB a byly v něm i lechtivé scény a dneska u oběda nám ta nejstarší řekla, že by chtěla staršího bráchu, aby mohl nepříjemným klukům v okolí dát přes držku. A že sama má někdy chuť někomu uřezat hlavu motorovou pilou Překvapený. Takže až takové netykavky to nebudou...

Opravil jsem auto!!!

1. března 2014 v 9:50 | Marcel
Naše trable s ABS a brzdovými světly skončily. Nedalo mi to, nejdříve jsem procházel manuál v němčině, pak se hrabal na internetu v mnoha stránkách a našel jsem manuál v češtině. Napadlo mne, že aspoň za nesvítícím světlem je pojistka. V němčině jsem v popisu pojistky viděl i ABS a VSC systém a čeština mi to potvrdila. Teď už jen pojistku najít. Manuál ukazoval místo pod palubní deskou, tam však byla spousta drátků a panel znázorněný v manuálu ne. Třikrát jsem šel od auta k počítači a zpět. Ze zoufalství jsem se podíval zespodu, od podlahy. A byly tam!!! Zkurvenější místo na pojistky asi být nemůže. V poloze na zádech ležícího zkrouceného hada jsem s kleštěmi v ruce odpočítával pojistky a tahal ven desetiampérové jednu po druhé. Jedna byla opravdu spálená. Cesta na benzinku pro novou, nabral jsem u toho Honzu vracejícího se z hokeje a zpět na zem s kleštěmi v ruce. Pojistku jsem vyměnil a brzdová světla svítí!!! Nastartovali jsme a výstražné kontrolky stále blikají. No nic, aspoň pojede Ivča v klidu, ABS nefunguje, ale kluzko není.
A ráno mi Ivča od Temelína volá, že jede a nic nebliká - ona za to fakt mohla pojistka a systém si výměnu pojistky musel přes noc zažít a uvědomit. A vrcholem bylo, že spálenou pojistku má na svědomí asi půjčený vozík od kamaráda, prý má něco v elektrice špatně a tohle se občas na tažném autě stane.
Včera přijeli škrábat stropy i dva Matějovi kamarádi a je skoro hotovo. Mates byl v noci stavět pódium pro jeden koncert a říkal nám, že byl pochválen. Podivil jsem se, že by našeho Matěje někdo chválil za práci? "No jasně, Američan mě chválil." Zazdila to Jitka škrábající strop: "Američan? Tak tos mu asi špatně rozumněl." Mrkající
Seriál drobných prací před sezónou nekončí, včera jsem nachodil zase spoustu kilometrů. Tam dotáhnout šroubek, onde něco vyměnit, tam něco přetří. Vyrábíme nové čísla pokojů a pro koňáky orientační písmena na jízdárnu, chystám se na velké běhací pexeso a domino. Už je ale teplo, taklže nemusíme být zabalení v bundách. A ta noční obloha, neskutečná krása...