Únor 2014

Budíček zvonem

26. února 2014 v 19:52 | Marcel
Dneska jsme zažili opravdu hodně netradiční probuzení. Jačí zvon, který jsem si přivezl z Himalájí, nám od vánoc visí doma. Dneska ráno před sedmou najednou začal zvonit. Cinkl poprvé a po chvíli zase. Vyletěl jsem z postele do pokoje a ejhle, na starodávném šicím stroji pod zvonem je koucour Samo na zadních a do zvonu šťouchá. Takže jsem Ivči v posteli s klidem mohl říct: "To samo, fakt."
Hodil jsem Honzu do školy a jel si zanakupovat si do Bauhausu. Jo, včera večer si Honza všiml, že k těm trablům s ABS v autě nám nesvítí zadní brzdová světla. S tím vědomím je jízda po centru města dost adrenalin. V jednu chvíli jeli za mnou před semaforem policajti. Naštěstí přejeli do druhého pruhu, dobrzďovat bych před nimi fakt nechtěl..
Nakoupil jsem hlavně ytongové tvárnice a polystyren na dozdění v sále a doma ho zase vyložil. Zůstal jsem venku a měl zase tisíc drobných věcí. Vyměnit hadici na čerpadle, navázat karabinky na vodítka koním, přenosit část mrazáku ze skládku do druhého a popsat, co vše v nich máme a tak dále. V závěru jsem se vrhl na věšení pár věcí v jídelně. Tatík mi až v Ostravě nechal zasklít obrázek, který vyrobil a sklo bylo prasklé. V pořádku jsem ho dovezl z Ostravy k nám a při věšení... Jo, smekl se mi po hřebíčku a sklo je na sračky. Tak ještě dva hřebíčky a je to znamení končit. Raději. Poprvé jsem letos objednal zboží a od zítřka začínám zase plnit skládky a lednice. A v neděli šupky dupky do kotelny a topit pokoje na pondělní nájezd školy na jednu noc.

Za vrcholem destrukce

25. února 2014 v 22:25 | Marcel
Věřím, že sál je nyní za vrcholem destrukčních prací. Pravda, ještě dorazí elektrikář a vytrhá ze zdí staré hliníkové dráty a nahradí je mědí... Ale půlka starých maleb je dole, většina zdí je po osekání nahozena a naštukována, po dnešku visí radiátory. Ty ještě půjdou dolů, aby to malíř Venca za nimi vymaloval, ale vrtat už se nebude. Proběhla změna - za pět starých železných radiátorů bude na sále viset šest moderních těles. Jsem přesvědčený, že tam budeme schopni mít poměrně dost rychle teplo. Nafotili jsme sál po otřískání zdí a když jsme dneska s topenářem zavřeli oči a zasnili se, viděli jsme sál hotový - bílé zdi, nové topné tělesa, nová dlažba... To srovnání bude do kroniky zajímavé. Jen je škoda, že současný stav nedovoluje přiznat cihlu, nebo aspoň kovové překlady na klenutých stropech. To by byla krása. Pohled odborníků ale vyplynul v závěr, že by to bylo hodně časově i finančně náročné. Budeme "jen" znovu štukovat problémové místa a bílit.
S topenářem Ládíkem vedem spor, kde je chyba v úniku tlaku v topení druhé větve. Já si myslím, že je dírka v trubce v šachtě mezi kotelnou a pokojem číslo 7, Ládík tvrdí, že to je neustálým odvzdušňováním automatickými ventily. Mně je divné, že po víkendu do systému topení musím doplnit zhruba 30 litrů směsi, Láďa tvrdí, že tlak po proběhnutí vzduchové bubliny rychle klesne - 1 bar je prý v našem systému hovno. Nicméně se přeptal kolegů a můj plán je uskutečnitelný. Zmiňovanou šachtou procpat péro (buďto ono již naštěstí rok nepoužívané ze záchodů nebo elektrikářské a pak díky tomu protáhnou zpět plastovou, mírně ohebnou hadici - trubici o průměru asi 40 mm. Tím by se zamezilo korozi ve vlhké šachtě a nemuseli bychom kopat a bylo by to nafurt. Nedá mi to, abych se nevrátil k prvním měsícům bydlení tady a objevu tatíka - v rohu kotelny bylo harampádím zaházeno víko šachty a tyhle trubky byly v šachtě zalité vodou. Já topil jako trubka a teplá voda se v trubkách ponořených v ledové vodě chladila a nemohli jsme vůbec vytopit pokoje. Volal jsem majiteli, říkal jsem mu fakt, že ve štole nefunguje ponorné čerpadlo vše je ve vodě a on mi mimochodem v klidu odpověděl :" Jo, tam je to trochu chladič." Mít ho po ruce, tak i nekonfliktní typ mu jednu natáhne, blbečkovi...
Takže finální domluva je, že druhou větev ještě jednou natlakuju, teď je zavřená a uvidíme. Pak ji zkusím protáhnout pérem (za mne to zkusím stejně, ať tam není železo) a natáhneme tam plast. Jsem zvědavý, jak to vlastně dopadne. Hlavně ať neklesáme na tlaku.... Na mysli už tady klesat nikdy nebudeme.

Skoro utopený bagr

23. února 2014 v 17:17 | Marcel
V sobotu ráno přijel traktorista dodělat jezírka, iklidit před boxama a vykopnout díru pro odvodnění prostoru vedle boxů, kde bude koňský mycí koutek. Byl to malý pásáček a při terénních úpravách jezírek pod boxama měl dvakrát namále, že nevyjede. Ivču už braly mrákoty, že budeme muset volat traktor, ať ho vytáhne a jak je všude měkko, kus výběhů zase bude na sračky. Bagrista byl naštěstí šikovný a vše zvládl. Já pro změnu zase šéfoval kuchyni, protože mimo našich kluků u nás byli ještě Bára, Vašek a právě bagrista. Dodělával jsem oběd a hups, spadla elektrika. Ale jenom v kuchyni, Honza vedle koukal na olympiádu dále. Z nějakého důvodu to vypadlo až v budce venku. Nahodili jsme jistič a v pohodě jsem dovařil. Až odpolende jsem zjistil, že vypadl jistič k rozvodné skříni u boxů, proudový chránič, hlavní vypínač rozvaděče ve velké kuchyni naproti a tím pádem i jistič venku. Důvod neznámý, nikde žádná porucha, všechno funguje.
V pátek Ivča kontrolně volala na firmu, u které objednala takové to velkokapacitní kolečko. Co se do něj hodně vejde, ale ona ho stejně neuveze, takže vlastně kupuje hračku pro mne... Chvíli s někým povídá, ale nějak divně a telefon pokládá. Když volila číslo, překlikla se u posledního čísla, místo devítky dala sedmičku. A dovolala se pána, který si u stejné firmy objednal stejné kolečka 4. On si myslel, že mu volá dodavatel a Ivča si myslela, že se dovolala na dodavatele. Jsou věci, které prostě nevymyslíš.
V sopbotu večer jsme si udělali hranatý večírek (rozuměj televizní). A byla to velká jízda. Po setmění kluci objevili Pearl Harbor. Po osmé začínal druhý díl historického filmu Ben Hur, měli jsme ho rozkoukaný z minulého týdne, tak jsme to přepli, protože u Harboru byl stejně smutný konec. Dokoukali jsme Ben Hura a přepli na druhou polovinu Šifry mistra Leonarda. No a po skončení jsme stihli ještě asi třetinu Gladiátora. Velkolepý večůrek, člověk si skoro nemohl ani odskočit.
Ráno jsem šel ke koním a myslel jsem, že mne omyje. Včera jsme s Honzou nasazovali zpět dva kusy plotu ke kozám, který jsem sundal právě kvůli bagristovi. Honza šrouboval, ale protože od nás v tu dobu odjížděla kamarádka, Honza ji udělal z auta ježka (stěrače na kolmici) a vše ji ovázal červenými pentlemi. Aby to mohl udělat, odložil si aku šroubovák do trávy. Kam si ho odpo odložil, tam jsem ho ráno pokrytý jinovatkou našel. Zasloužil by výchovný pohlavek, šlahorek jeden.

Dneska to vidět jde

20. února 2014 v 20:36 | Marcel
Venku bylo krásné jaro, sluníčko, nefoukalo, dalo se tam dlouze pobýt. Protože zbývala už jen půlka poslední řady dříví do kamen, vrhl jsem na řezání polen, které jsou před vraty. Naložil jsem si vozík, dovezl do průchodu a tam ještě větší kusy rovnou štípal. Co vozík, to zhruba třičtvrtě hodina. Pauzy jsem využil k doplnění vody u koní a ke konzultacím na sále, kde byl elektrikář a tahal první část nové instalace - zásuvky do míst, kam potřebujeme prioritně umístit radiátory.
Ivča byla dopo pryč, vrátila se v poledne a zrovna Honza napsal, že jede domů dříve. Rychle jsem zapojil vozík a jel mu naproti na Hlubokou, abychom na druhý pokus koupili a naložili vápno a cement na omítky. Nakládat jsme nakonec moc nemuseli, místní skladník mi obojí dovezl na ještěrce až nad vozík a jen jsme to sházeli dolů. Doma jsme pak pytle odnosili do sálu. Za ty roky, co jsem ještě v Ostravě nosil pytle tatíkovi je buď zmenšili, nebo si to asi nepamatuju. Měl jsem z 18 pytlů hrůzu, ale s Honzou jsme to dali za chvilku. Skládání dlažby z vozíku bylo před třemi týdny daleko horší. Ještě jsem dodělal jeden vozík dříví a myslím, že bychom měli mít vystaráno do konečného oteplení.
Fajn den se pokazil večer ve chvíli, kdy jsme s Honzou chtěli odjet na trénink. Na displeji auta začaly blikat výstražné nápisy a hlavně červená kontrolka u brzd. Jak na potvoru nikdo ze známých auťáků nebyl na telefonu a na webu manuál není, tak jsme raději nikam nejeli. Škoda, ale dnešní práce jde krásně vidět a to mě vždycky těší.
Jo, Mirku, včera ten den byl pokažený ještě tím hokejem, ale s jedním vstřeleným gólem se nedá vyhrát, natož proti soupeři, který byl lepší na všech postech.

Den v háji a nic kloudného...

19. února 2014 v 18:00 | Marcel
Včera jsem byl podruhé měnit dárek k vánocům. Dostali jsme tzv. nádražní hodiny, strojek a ručičky na obou stranách. Chyba byla v tom, že u prvních jedna strana nešla, u druhých se zase jedna zpožďovala. Máme tedy doma třetí hodiny a po šesti hodinách to vypadá na dobrý kup... Mimochodem, tchyně Miluška má na chalupě taky tyhle hodiny a jedna strana nejde. Opravdu super výrobek...
Od rána jsem byl v kvapíku, ale nic kloudného jsem neudělal. Kolem poledne byli nahlášeni lidi ohledně domluvy eventuální spolupráce na léto a včera večer požádali, jestli u nás můžou dostat oběd. Dopo jsem strávil v kuchyni střídavě s odbíháním k televizi na naše lyžaře a snowboardistku. Když jsem měl omáčku v troubě, polívku na plotně a brambory připravené k pečení, zajel jsem si ke kamarádovi pro vozík. Po obědě posedět a popovídat s lidmi a byl tu náklaďák s pískem. Vytáhnout staré lino, složit písek a mám půl hoďky volno. Jedu pro Honzu a zastavuji se na poště. Opět neskutečné, paní mi odmítá dát dopis pro Ivču. Tři roky mi dopisy dávala na základě Ivčou vyplněné žádosti i s číslem občanky a najednou to není standartní postup. Než paní napotřetí pochopila, že tedy chci postup vyřešit tak, aby byl standardní, uplyne několik dlouhých minut a já na to přestávám mít. Navíc mi pošťačka říká, že mi nemůže dát dopis určený do vlastních rukou a na pultíku leží doporučený dopis. Asi změna z nového občanského zákoníku... Odcházím s tím, ať si formulář na průkaz pro mne schová a vyplní ho s Ivčou, nemám na další diskusi chuť. Doma obratem nakládáme staré radiátory do sběru a cestou v rádiu posloucháme zlatou pětky Martiny. Když obsluha u pokladny vytáhla za železo dvojnásobek peněz, než jsme předpokládali, Honza zářil jako sluníčko. Z Dívčic jedeme rychle do Hluboké do stavebnin pro cement a vápno. Honza totiž potřebuje za hodinu odjet do Budějovic na maturák své bývalé třídy. Stavebniny mají jen do 16:00, teď už si to budu pamatovat. Tak zpět domů a ještě vidíme poslední úsek biatlonové štafety. Honza večeří a míří do víru města. My zůstáváme a když se dnem otočím, tak nic. Jídlo snězeno, cement a vápno nemám, dříví na topení jen ubývá. Jen to železo ze dvora zmizelo...

Krásný zvuk sbíječky

18. února 2014 v 14:13 | Marcel
Že by jaro? Venku je to na triko a to je teprve polovina února. Nevadí nám to, jen je blbě, že koně jsou zase po kotníky v bahně. Včera jsme je postupně vyváděli ven, Ivča je omývala, já držel a pouštěli je do tvrdého výběhu u jízdárny. Starší koně byli v pohodě, ale omýt hříbata, to byl zážitek. Musel jsem mít rukavice, abych chvílemi neměl spálené dlaně od vodítka a dávali jsme oba pozor, abychom nestáli v jednu chvíli na místě, kam se chce postavit kůň. A ta radost, když byli vypuštěni na tvrdou trávu a mohli se krásně proběhnout!! Nedalo nám to, abychom se na sluníčku nepokochali.
Naplno odstartovala rekonstrukce sálu. S Honzou jsme otloukli jednu zeď, která byla za obložkami mokrá, včera Lojzík vyrubal v betonu kanálek pro nové trubky topení. Odpadem zavážíme díry v silnici. Já se dneska vrhnul na další část stěn tam, kde jsou obložky dole. Ty jsou pořád ještě na jedné kratší straně a na kousku delší. Šlo to dolů celkem slušně, přece jen se cca 25 let vlhkosti na omítce podepsalo. Přesto jsme tam dneska strávil 3 hodiny se sbíječkou. Něco jiného je rubat do země nebo do stěny a jiné je sundávat jen omítku a sbíječku stále držet jen na stěně a ojíždět ji. Vím, je to jen kousek dne tvrdé práce, ale já se zas tak špatně neučil, abych měl sbíječku v ruce 8 bhodin denně Mrkající. Do toho ten rámus. Na chvíle nabírání omítky do kolečka, zametání a vyvážení jsem si přinesl rádio. Nemůžu říct, že mi je hluk sbíječky nepříjemný, ale ve chvíli, kdy v rádiu ohlásili projev prezidenta, mi sbíječka zněla jako rajská hudba a raději jsem vůbec nepřestával pracovat. Jen neposlouchat rádio...

Po dovči

15. února 2014 v 20:45 | Marcel
Po týdenní dovči v Ostravě u našich jsme zpět. Ve svém rodném městě jsem potkal pár kamarádů a byly to příjemné večírky. Navíc se mi podařilo setkat se s mým bývalým profesorem na vysoké škole. Je pořád neskutečně čilý, v 72 letech.
Ivča mezitím válčila sama na statku. Největším problémem byla voda pro koně, Ivča ale sundala krátkou hadici, kterou jsem si napouštěl vodu do barelů a natáhla si hadici dlouhou. Ta je sice ráno zamrzlá, ale během dne povolí a voda se doplní. Takže večer naplnit vany a pak je doplnit kolem poledne. A ve výbězích stojí koně zase deset čísel v bahně...
Začala taky letošní část rekonstrukcí. Minulý týden, poté, kdy kluci strhali koberce a stará lina a část obložení zdí, instalatér Láďa vyřezal topení (nejdříve ho samozřejmě vypustil) a my dneska s Honzou vzali sbíječku a jednu stěnu, tam kde topení zase bude, očistili od omítky. Naštěstí to šlo v pohodě, ale stejně - kombinace kamene a cihel byla pokryta omítkou, na ní byla připlácnutá střešní taška a další vrstva omítky. Celkem to dalo asi deset koleček, zaváželi jsme díry v příjezdové cestě. Jen se obávám, že zedníci řeknou, abychom sundali omítku z celé zdi až po strop - zatím jsme to dělali asi do výšky metru. To by byla trošku jiná prácička, se sbíječkou nad hlavou... Za dva týdny musí být vše hotovo, teda aspoň topení, protože přijedou děti na jarní prázdniny.
Pracovní čas nám ale dost narušuje olympiáda. Jsou věci, na které se rád podívám práce nepráce... Ale kombinovat se to dá, takže vše bude včas připraveno..

Už bez náplastí

7. února 2014 v 16:29 | Marcel
Všude, kam jsem přišel, jsem budil pozornost. Dvě velké náplasti přes čelo a několik mašliček na nose. A nejvtipnější byla historka, jak jsem k tomu přišel. Pikantní bylo, že jsem včera ráno navštívil naši doktorku a obě se sestrou po mně chtěly papír od úrazu. A já tam byl s něčím úplně jiným. Cestou zpátky jsem se zastavil pro jednu knihu v kancelářích České rady dětí a mládeže, už se dost známe, taky ze mne měli srandu. No a dneska dopo jsme dělali rozhovor do místního Hlubockého zpravodaje. S díky jsem odmítlů fotečku, opravdu fotogenický nejsem. A to jsem dneska ráno sundal náplasti - na čele drobné odřeninky, na nose je ale krvavý šrám.
Hlubocký zpravodaj je místní plátek podobný našim Zvolským novinám a jsem zvědavý, jak velký prostor v něm budeme mít. Paní redaktorka se nás vyptávala skoro hodinu a půl...
O víkendu odjíždíme do Ostravy a nejen z mých zdravotních důvodů nebereme ani běžky. Veškerý sníh všude v republice je pryč, zima nás asi letos obešla. Co naplat. Vezmu s sebou trekové boty a půjdeme se když tak někam projít. Takže nevím, jak moc budu psát deníček, bylo by to spíše na Ivču, která zůstane na statku sama.

Hlavou proti zdi...

5. února 2014 v 11:21 | Marcel
Na konci minulého týdne volali Ivči, že po přezkoumání rodokmenu naší haflingy Áji už i ji mohou zařadit do hlavní plemenné knihy a ne až její hříbě Wendy. Ono to totiž funguje tak, že pravá haflinga je až po asi čtyřech čistých generacích a u Áji byla v papírech nějaká chybka. Ivča si myslela, že máme čistou až malou Wendy, ale teď jsme zjistili a navíc nám to bylo zavoláno, že máme haflingy s papírem obě.
Aby toho nebylo málo, v pondělí volali ohledně naší druhé kobylky, trakénky Jolany. Prý dovezli z Anglie zamražené semeno nějakého významného trakénského hřebce a podle dokumentů v plemenných knihách je Jolana jednou z těch vhodných pro připuštění. Což by znamenalo, že to hříbě bude obchodně zajímavé... Tak se Ivča po debatách s našim veterinářem a dalšími lidmi rozhodla, že pravděpodobně v květnu se poveze Jolana inseminovat. Je neuvěřitelné, jak se tohle sešlo v několika málo dnech.
Včera jsem topil v kotelně, abych zase prohřál pokoje, navíc byl doma i Matěj a učil se u sebe, tak aby tam měl taky teploučko. Byl jsem přikládat okolo půlnoci a po páté ráno mne vzbudilo to otravné klepání trubek topení, které začíná ve chvíli, kdy trubky chladnou. Což znamená, že čerpadlo vyplo a voda v systému se ochlazuje. Hecnul jsem se a zašel do kotelny. Byl to nějaký planý poplach, protože v kotli byl jen popel a jedno ohořelé poleno. Vrátil jsem se, zhasnul a chtěl to přes kuchyň, kde se napiju, vzít zpět do postele. Máme v předsíni takový blbý, pěticentimetrový schůdek, který není navíc rovný, ale ode zdi ke zdi šikmý. Víme o něm i potmě, nahmatal jsem ho nohou, ale asi kus vpravo a tudíž dále od konce stěny a rohu do kuchyně, proto jsem zahnul do kuchyně o metr dříve. Žádný pes mi koberec neshrnul, ani jsme neměl virózu, jako na hradě, jen jsem blbě zahnul. Kdyby tam byla jen stěna, ale na stěně je sektorové zrcadlo. Neměl jsem před sebou ruce, čelem jsem vrchní část rozbil a jeden střep při pádu zajel do nosu a rozsekl ho. Potmě cítím krve jako svině, beru rychle papírové utěrky a zastavuju krvácení ze dvou míst. Padající kus zrcadla budí Ivču a kupodivu i Matěje, tak mám o ošetření postaráno. Čelo je v pohodě na náplast, ale noc mi mašličkují a protože to furt teče, ještě to obkládají gázovými čtverečky a obvazují. Rázem je šest, ale na chvíli ještě usínáme.
No, po vánoční bitvě s vidlemi po uklouznutí na sněhu další sebemrzačení. Jen je škoda, že o víkendu nění plánovaný ples, měl bych jasný důvod, proč tam nejít...

Pražský sprint

3. února 2014 v 22:46 | Marcel
Po napůl volnějším víkendu, i když z zálěží na úhlu pohledu, protože v sobotu jsme s Honzou byli florbalově v Pelhřimově a nebyl to žádný velký odpočinek, jsme v pondělí velmi brzo ráno vyrazili do Prahy. Honza na den otevřených dveří potenciální vysoké školy, my dva s Ivčou na pár jednání a já nakonec na florbalovou arbitráž. Do Prahy jsme vezli ještě jednu Honzovu spolužačku a vedle toho, že se s řidičem ze zadní pozice bavila daleko více než spolujezdec Ivča, mne navíc pobavila svým podivením se nad běžným řidičským manévrem na barrandovském mostě. Tam při sjezdu na Podolí je možné udělat dvě kličky navíc a znalecky se zařadit do první řady na semaforech na odbočení. Po letech dřiny a odříkání se toto sklvěle povedlo a děvče z Budějovic žaslo Mrkající.
Vyzvedl jsem Ivču na Zbraslavi a jeli na schůzku s dvorní designérkou Země Nezemě. Konečně jsme se dostali k výrobě zcela nových vizitek a aktuálních propagačních letáčků. Vše jsme dohodli během hodinky a jeli na příjemný čajíček k Tajákům. Pak mne čekala florbalová arbitráž a Ivča jela "za trest" na oblídku a inspiraci do IKEA. Po šesté večer vyrážíme domů a jsem rád, že dnešní počet omluvenek na florbalový trénink je vysoký a už nikam nemusím.
Několik kamarádů se mne ptalo, jak jsme na jihu Čech spokojení a jak se daří. Klepal jsem současnou spokojenost jak se dalo a oni se na jednu stranu divili, na druhou a na miskách vah větší, trochu záviděli. Záviděli ten krok, který jsme se odhodlali udělat a asi i to nebýt otrokem kancelářské práce a dojíždění do ní městskou dopravou nebo autem.
Já teď zase rád sedím v pracovně u počítače ve flísce. Tady, u stolu daleko od kamen a ze jedněmi zavřenými dveřmi je asi 13 stupňů, ale jsem tady strašně rád. Chvíle, kdy se mi recepční ve svetru v zasedačce florbalové unie omlouvala, že je místnosti asi chladno a já současně v košili hledal způsob, jak otevřít okno a vyvětrat, mi přišla velmi zábavná. Holt opakovaně zjišťuju, že teplotní komfort máme už jinde.