Duben 2012

Tak nějak málo...

26. dubna 2012 v 23:22 | Marcel
V titulku parafrázuji mou oblíbenou skladbu skupiny Kryštof, kterou mám jako vyzvánění už asi pět let a jako první se mi neomrzela (co na to skupina Kryštof??? Asi nic...). Ale dnešek byl přesně takový. Něco málo všeho a přesto, možná proto jsem spokojený.
Dopo trochu u počítadla, ale hodně venku u drobných přelétavých prací. Přijímáme zboží od dodavatelů, věším obrázky - tedy zatloukám hřebíčky na místa, kam Ivča ukáže a jdu vařit, předpřipravit polévky a omáčky, které jsem se naučil a domů si i přivezl ve vzorcích... Není nad tu radost z jídla, které chutná...
Pak připravuji boxy na zastřešení, sundávám každé druhé prkno ze staré střechy a tyto použíijeme na novou střechu čerstvě posvavených boxů. Po vytažení prken jedu pro Honzu na autobus a posléze se dozvídám, že Ivča poslala Matěje (který je doma nečekaně o den dříve, asi z důvodu společnosti kamarádky) připravit střechu na krytinu, aby vytloukl každé druhé prkno ze střechy. Protože mi bylo líto likvidovat tzv. IPU, střešní krytinu, nechal jsem ji na střeše i po vytažení oněch sudých prken. To Matěj nevěděl a vkročil na střechu, kde již každé druhé prkno bylo vytaženo a vše bylo přikryto.... Rychle zjistil situaci a z Ivčou zadané práce vycouval...
Spolu jsme pak z oněch vytažených prken připravovali kostru pro pokládání střechy a povídali. Matěj občas oslovil kamarádku Lenku, která ochotně a ráda čistila koňské boxy. Dostala se nám opakovaně odpověď - neslyším, neposlouchám, relaxuju...
Poprvé po roce a půl nás přijeli navštívit Ivčini příbuzní, strejda přes x-té kolemno stavař a praktik odjížděl s tím, že pokud jsem tady spokojený a baví mě to, tak je to super a závidí mi to... Ale nechápe a jsem asi jinde...
Poprvé jsem si sedl na našeho nového koně, Lorana a po několika málo minutách jsem byl nadšen. Loran chodí úžasně, sedí se mi na něm skvěle a po slovech Ivči ve chvíli, kdy nám byl Loran přivezen - To je, lásko, tvůj kůň... mi vyvstává na paměť Béda, původní majitel Lorana. Ten nám koně přivezl nejen na ustájení, ale se slovvy - Loran váš, jestli za korunu, to je na vás. Budu rád, když bude tady spokojený... Stydím se, že jsem až po třech týdnech na Loranovi seděl poprvé, ale já, nekoňák, amatér, uživatel, jsem si to opravdu užil. Drezurní Duet je v tuto chvíli na mě silné kafe. O Jolaně vůůůbec neuvažuju.
A večer? Udělal jsem po kursíku vaření polévku (někdo vylízal hrnec a Chiky to nebyla) a vrcholem večera bylo naše staré známé promítání Hodiny pravdy. Tipy, pokolikáté jsme to viděli, se různí. Od 70 do stodeseti... A to promítání poslední rok dost flákáme...

Proškolen a naučen

25. dubna 2012 v 10:21 | Marcel
Po čtyřech a půl dnech jsem zpět, v pondělí a úterý jsem absolvoval školu vaření polévek a omáček. Sice nás vedl kuchař z pětihvězdičkového hotelu a dělali jsme několik jídel, které na statku nepoužiju, ale co kdyby. Hlavně mám vychytávky na základy a zajímavé postupy. V pondělí jsme dělali hustý vývar - kachní kaldon, naprosto bombastická polévka a přidali jsme do ní vbylinkové knedlíčky. Pak kulajdu a gulášovku. Vím, řeknete si, že na tom nic není, ale je rozdíl gulášovka a gulášovka. Ta moje měla tak trochu konzistenci guláše, ale kam se na ni hrabou ty všechny kdysi uvařené... Připravovali jsme taky správné vývary, které jsou základem i pro omáčky. A ochutnali dvojitý vývar, tzv. consomé s vlastnoručně udělanými játrovými knedlíčky.
No a omáčky jsme dělali v úterý. Začátek byl mimo můj úplný zájem, ale byla to zajímavá zkušenost - šlehané holandské omáčky, které se používaji na gratinovanou zeleninu nebo na ryby. A pak už jsem pronikal do přípravy rajské omáčky s plněným luskem (barvou, konzistencí ani chutí neměla nic společného s těmi již ochutnanými). Abychom nejedli jen omáčky, udělali jsme si karlovarský knedlík. Překvapilo mne, jak to šlo rychle. Další omáčkou byla u mne koprovka, ale ze stejného základu se dá udělat i křenová, česneková nebo pažitková... A k tomu uzený jazyk, úžasná delikatesa. Celou tuhle dobu jsme si na druhé plotně hlídali vaření burgundské omáčky. Silná, hutná a velmi výrazná omáčka, dá se použít jakékoli dobré maso.
Zbytky / vzorky jsem si odvezl domů a jednak Honzovi s Olčou, u kterých jsem bydlel, druhak doma vše dost chutnalo. Už se těším, až to budu připravovat hostům.
A co nového na statku? Máme tři nové ovce, kterým se povedlo shodit trojnožku držící přívod elektriky do ohradníku a kabel se tím pádem utrhnul. Jdu se převlíct, opravit elektriku a dále se uvidí...

Dlouhý víkend

20. dubna 2012 v 9:55 | Marcel
Ráno začalo lovením jednoho malého králíčka zpod sekačky. Společně s maminkou prokousali pletivo a tenhle byl asi neopatrný a vypadl. Našla jej Chiky a kňourala tak podivně, že jsem vyšel ven a uviděl ho. Ale chytit malého králíka není nic jednoduchého, výhrou bylo až odtlačení sekačky a spolupráce s Ivčou. Už jsou zase všichni pohromadě.
Dnes odjíždím do Beskyd potkat se s kamarády, se kterými jsme jezdili na hory před šílenými 26 lety. A pak si vyberu dárek kamaráda Honzy, v pondělí a úterý absolvuji kuchařský kurs na téma polívky, omáčky a něco navíc.... Těším se na nové zkušenosti. Na webu moc nebudu, ale pokud se ve středu vrátíte na deníček, měly by tady být mé první dojmy z kuchaření pod odborným vedením.
Užijte krásný víkend a nejpozději ve středu jsem zpět.

Nezištná pomoc

19. dubna 2012 v 21:39 | Marcel
Často, když se mě Ivča ráno zeptá co budu dělat a já cítím volnější program, přivolá tahle otázka průser. I dnes ráno se zeptala, co mám v plánu... Měli nám přivézt střešní krytinu na koňské boxy a chtěl jsem začít dělat střechu z prken a posekat dvůr. Přijelo auto z Bauhausu se střešní krytinou položenou nahoře na asi šesti paletách cihel. Ukázal jsem řidiči, kde bych rád paletu složil, místo si prošel a prohlídl a najel tam. Jeřábovou rukou krytinu složil a... Neodjel. Tedy nevyjel... Tohle auto mělo náhon pouze na jednu nápravu ze tří a po prokluzu v mokré zemině se drážky v pneumatice zaplácly... Nechápu, proč auta pro závozy na tahle místa, jsou tak blabě vybrána. Podhazovali jsme kola štěrkem, řidič se cukal dopředu a dozadu, ale mizerných deset čísel pneumatik v zemi byly neřešitelným problémem. Po hodině snažení vysílám Ivču (která se mezitím škodolivbě smála, proč že jsem poslal těžký náklaďák do mokré zeminy a nečekal zapadnutí po zkušenosti s autobusem) na místní stavbu silnice pro silné auto, aby bauhausáka vytáhli.
Vsuvka, každé ráno jezdí Honza na kole k hlavní cestě, tam kolo odloží pod poslední vzrostlý keř a já ho během dopoledne stáhnu domů.
Od stavby silnic přijel tahač s dlouhou rukou bagru s ochotným řidičem. Bauhausáka v pohodě vytáhl a odjel. Já se domluvil s řidičem Bauhausu, že mě hodí ke křižovatce pro kolo po Honzovi. On byl chudák rád, že konečně vyjel, velmi často nadávajíc na typ auta, které má. Vzal mě a u keře, kde má být kolo, jsem se nechal vysadit, ale kolo tam není!!! Sám na silničce rychle sms komunikuju s Honzou a ten potvrzuje, že tam kolo nechal. Náhodou přijíždí starosta, jede k nám popovídat, naplánovat obecní akce při kávičce. Svezu se s ním zpět a Ivči hned říkám, že nám někdo kolo ukradl. Ivčina reakce je, že to není možné, protože když jela na stavbu pro auto, kolo tam ještě bylo. Spojují se mi detaily, sedám do auta a jedu k bagru na stavbu. Všichni jsou na obědě, ale naše kolo ne. Leží na autě mezi kabinou řidiče a kukaní pro člověka ovládajícího jeřáb. Nakládám kolo do auta a vracím se zpět.
Díry po náklaďáku zavážím hlínou z krtinců, bohužel ne z těch 915 ze včerejška, které byly 5 až 20 metrů od kolejí, ale od rybníka, sto metrů do mírného kopečka - ale s plným kopečkem je každé převýšení znát. Fakt nepříjemná práce, nechtěl bych takhle vozit kolečko celý den... Deset koleček to jakž takž spravilo bolelo to... Fakt dřina...
Odpo chceme jet navštívit kamarádku Andreu, ktetrá před šesti týdny ošklivěle bourala na lyžích. Těsně před odbočkou na hlavní´silnici potkáváme v protisměru těžký náklaďák naložený hlínou a sutí... Otáčíme se za ním směrem domů a na parkovišti u staku vyskakuje řidič se slovy - posílá mě ten, co krade kola Usmívající se... Dovezl nám suť do boxů, podklad pod gumu, na kterou pak navezeme slámu a koně tam mají své kryté zázemí.. Ale po dopolední zkušenosti jsem ostře proti závozu. Auto má sice náhon na všechny tři nápravy, ale i ve chvíli kdy odjede, nám z pruhu trávy zůstane terén pro ralyekros (nebo jak se to píše, prostě kros pro auta, pozemek, který už nevyrovnáme)... S díky odmítáme, ale i řidič uznává, že by napáchal více škody než užitku a že bychom potřebali spíše závoz avií nebo přívěsným vozíkem...
A to je teprve půl třetí, výživný den, ne?

Číslem dne je 915

18. dubna 2012 v 20:02 | Marcel
Hned v úvodu musím napsat, že Honzovy prsty jsou v pohodě a fakt byly jen naražené. Uff, ještě že jen tak.
Ranní sbírání bobků po deštivých dnech bylo nekonečné, s Ivčou jsme nasbírali 4 plné kolečka. Do toho Ivča experimentovala s umístěním koní ve výbězích. Velký čtverec jsme rozdělili na dva obdélníky a jeden z nich zase na čtverce. Včera Ivča prohodila společníka k Jolaně, Lorana vystřídal Duet. A náležitě si toho vážil a pyšně kolem Jolany pobíhal. A dneska ráno ho dala Ivča do jednoho čtverce, ve druhém byl Loran a ve velkém obdélníku Jolana. Samotka trvala chvíli, protože koně se zjančily a Duet se rychle rozběhl a plavným skokem přeskočil natažené pásky mezi výběhy, odhadem ve výšce asi metr a čtvrt a přeskočil k Jolaně. Loran se nechtěl nechat zahanbit a skočil z jednoho čtverce do druhého, bylo vidět, že je to rozený skokan a na oba byl úžasný pohled. Pak začal společný mazec. Ivča raději uvolnila průchod mezi malými čtverci (malý je se stranou asi 120 metrů) a koně tryskem pádily z jednoho konce na druhý, brzda, otočka a zpět. A my mezi nimi s klolečky a vidlemi sbírali bobky. Ani jsem neměl strach, nějak jsem věřil, že se prostě člověku vyhnou. Ale do cesty jsem jim nestavěl, abych to zjistil najisto...
Prvním dnešním úkolem bylo natřít boxy, Ivča koupila poměrně hustý nátěr, tak jsem jej ředil až na akceptovatelnou řídkost a natíral a natíral. Dal jsem to jen zvenku a zevnitř mě to ještě čeká... Dále jsem měl naplánováno rozhrabat krtince na louce nad parkovištěm, aby se po deštích dalo sekat. Netušil jsem, co mě čeká. Začal jsem hráběmi a z hecu krtince počítal. A nestačil jsem se divit. Vystřídal jsem několik stylů likvidace malých hnědých hliněných kupek. Roztáhnout hlínu hráběmi, pak jsem ji rozptyloval lopatou do trávy odhozem, zašlapával jsem hlínu do rovina a rozkopával ty nechutné hromádky nohou. A byl jsem rád za střídání stylů. Na louce, která je ve tvaru trojůhelníka o straně asi 60 metrů (a krtince byly jen na jedné polovině) jsem jich napočítal 915!!! Dvě a půl hodiny tvrdé práce, propotil jsem triko a mikinu stejně jako po florbalovém tréninku. Ať mi někdo zkusí pustit pohádku o krtečkovi. Vůbec nechápu, jak pana Millera napadlo udělat z té malé bestie zvířátko, které je milé a dětmi oblíbené. I naše potenciální vnoučata mají krtečka zakázaného!!! Mrcha malá černá. Kdybych tak věděl, jak předejít jeho rytí na louce. Holt se budu muset informovat a něco vyzkoušet. Příští rok mi to malé hrabavé stádo nemůže tak škodit. A to jsem likvidoval jejich výtvory jen na jedné loce, ta u rybníka mě ještě čeká.
Po siestě a dobrém jídle jsem sedl na traktůrek s tím, že louku rovnou posekám. No, popravdě jsem si myslel, že to jen zkusím, protože baterka bude po zimě vybitá, ale ejhle, motor se roztočil ale nenaskočil. Závada byla jinde - chyběl benzín. Jízda po louce s 915 památkami krtinců byla jako projížďka po tankodromu. Se sekačku nastavenou na nejvyšší možné sekání a pomalou rychlostí se podařilo neurvat klínový řemen... To pivo pak bylo opravdu zasloužené a slovo krtek je u nás tabu!!!

Budou mi ještě pomáhat?

17. dubna 2012 v 21:56 | Marcel
Uffff, včera na mém deníčku rekord, 48 návštěvníků!!!! Děkuji, snad jsem čtivý... Rád pro vás budu psát dále. Budu se snažit psát alespoň co dva dny, ale zážitků je u nás hodně, tak se pokusím psát i denně.

Dneska sice svítí sluníčko, ale byt je prochladlý a já zase topím. A v kotli, protože kamna doma netopí. Chtěl jsem se řídit slovy bývalého majitele (viz včerejší článek) a vyčistit debilně udělaný šikmý komín na půdě jeho rozebráním (dle doporučení stabitele komína). Ale ten komín rozebrat prostě NEJDE!!! Skoro všechny díly jsou svařeny a ten nejkratší je sice "jen" přišroubován, ale celý komín se ani nehne. Jediné řešení je zbourat. A těším se na to, až to bude.
Předpřipravil jsem si další práci na boxech, vytahal stovky hřeníků ze střechy, kterými jsem před rokem přibíjel "terpapír" coby krytinu a který vítr prostě urval. Hlavně jsem dneska chtěl dodělat stěny z OSB desek. Po příjezdu Honzy ze školy mi přišel pomoct, dodělávali jsme boční stěnu, řezali na míru z odřezků malé dlouhé kousky pod střechou, ten poslední odřezek jsem použil na zalepení díry úplně nahoře. Vylezl jsem na žebřík, abych onen kousek vyzkouišel a protože tam seděl a vypadal stabilně, nechal jsem ho tam. Vrtání děr a šroubování dělal Honza. Slezl jsem dolů, pak se do žebříku opřel Honza a.... Moje blbost. Vrchní kousek se uvolnil a spadl mu na ruku, ve které držel vrtačku a odnesly to dva prsty. Bolelo to asi hodně, poslal jsme Honzu ledovat prsty a modlil se, aby to bylo jen naražené a ne zlomené. To by měl po brankářské sezoně.
Večer to naštěstí opravdu vypadá jen na naražené prsty a já si oddechl. O víkendu bude v pohodě, hojí se rychle a další zápas odchytá. Přední část jsme dodělali s Ivčou, ale bude mi po těch kalamitách chtít ještě někdy někdo pomáhat???

Počasí se neptá...

16. dubna 2012 v 19:59 | Marcel
Vůbec nevím z jakého důvodu, ale byl jsem na svém počítači odhlášen z přístupu k tomuto blogu a nemůžu dneska psát další příspěvek. Večer jsem si sedl k Ivčině noťasu a kupodivu to tady funguje...
U koní se nečekaně prohodily role. Duet, který u nás je skoro měsíc a půl a s naší Jolanou se sblížil, byl ve výběhu pánem. Před Velikonocemi přivezený Loran byl týden utiskovaný, ale opravdu až tak, že ho Duet nepouštěl k vodě a senu, o blízké vzdálenosti k Jolaně nemluvě. Po deseti dnech se v noci stala změna, v neděli byl do té doby odstrkovaný Loran najednou pánem výběhu a Duet strál stranou a byl pokousaný. Zákony přírody jsou nekompromisní a mnohdy pro nás nepochopitelné. Ale zvířata si to vyjasní napřímo a my to nejsme schopni ovlivnit.
Ráno nám bylo přivezeno nové seno, koním již chybělo. Ale venku hodně pršelo, foukal silný vítr a my museli navézt seno do výběhu, obvázat ho provazem, ať seno koně neroztahají. Po necelé půl hoďce jsme byli promrzlí, venku dva stupně, namočení z deště... Ale koně to seno prostě potřebují a na počasí nezáleží...
Po poledni nás navštívil bývalý majitel statku, přijel si pro poštu, která ani po půl roce stále není přesměrována na novou adresu... Ale co mne šokovalo byla chvíle, kdy jsem konstatoval, že doma máme chladno (okolo 18 stupňů) a nemůžeme topit v kamnech v pokoji, protože je komín od kamen ucpaný. A Michal na to - ale to je v pophodě, to je potřeba ROZEBRAT A VYČISTIT KOMÍN. Ten komín, o kterémj jsem tady už několikrát psal, že je debilnbě šikmo udělán na půdě... A Michal k tomu dodal - já to vím, ten komín jsem dělal sám. Mou reakci mírnila Ivča... Představa, že budu rozebírat kus komína, abych vybral saze, je šílená a naprosto nekonstrukrivní... Ale po člověku, který nemyslí úplně dopředu, to asi nelze chtít. Ale že mě to ještě po dvou letech vůbec překvapuje...

Deštivá neděle

15. dubna 2012 v 21:53 | Marcel
Venku se dalo být jen dopoledne, zase jsem trochu pokračoval na stavbě boxů pro koně. Včera jsem si koupil pilu a hned ji zapojil do práce. A napoprvé blbě... OSB desky je potřeba seřezat na potřebnou šíři, ale ouha, na jedné straně je zářez a na druhé pero, aby se desky daly sesadit. A napoprvé jsem uřezal stranu s drážkou... Desky jsem si pak už dobře připravil a na další práci jsem potřeboval Matěje, usazovat je ve výšce dva a půl metru není pro jednoho člověka. Myslel jsem si, že to bude na chvíli a strávili jsme jen usazováním čtyř desek přes půl hodiny. Začínalo pršet, blížil se pozdní oběd a já začal uklízet. Něco odnes Matěj a zbytek já, ten úklid a vlastně taky příprava je vždycky na dlouho... A ještě uklidit věci v dílně, abych je vždy mohl najít na stejném místě, což nectí bohužel zbytek rodiny (vrcholem všeho je pak každodenní schovávaná klíčů od auta - Ivča si někam popojede a klíče nechá vždy na jiném místě a nikdy v košíčku, kde si je vždycky odložím. A už nemám sílu je hledat v kapsách několika bund a v kabelkách...) Zpět k dopolední práci (i když jsem klíče od auta hledal naposledy před půl hodinou... Nevím, proč nepoužívá jen svoje a pořád moje. Jo, možná proto, že si svoje klíče někam založila a nemůže je najít). Vše jsme uklidili a já se musím púříště vrhnout na střechu. Úspěchem dnešní púráce je, že na nikoho z kluků dneska nespadlo kladivo.

Stavíme další boxy

14. dubna 2012 v 21:19 | Marcel
Po brigádě jsem konečně měl parťáka na stavbu boxů, vrhli jsme se na ně s Honzou. Museli jsme doplnit konstrukci kolmých trámů, abychom mohli na ně šroubovat OSB desky. Trám jsme si odměřili, uřezali a přibili dole a pak nahoře. Honzovi se nedařilo přibít dvoustovky hřebíky přes horní střešní trám do kolmého, vždy se mu poslední třetina ohnula. Řekl si ještě o jednu šanci, já šel pro nabíječku na aku šroubováku. Po návratu seděl Honza na spodním trámu s tím, že se mu zase zabít hřebík nepovedlo. Vzal jsem si své kladivo a vylezl nahoru, Honza seděl dole asi dva metry ode mne. Hřebík jsem úspěšně zabil a lezu dolů a vidím Honzu ležícího na zemi v bolestné grimase.. Co se stalo? ptám se. Spadlo na mně kladivo... Nechápu, kladivo jsem měl v ruce. Honza totiž po dalším neúspěšném zabíjení hřebíku nechal kladivo na střešním trámu, ale žebřík přenastavil do další pozice k dosud nezabitým trámům. A sedl si pod místo, kde nechal kladivo. Mé údery do hřebíku kladivo posunovaly, až... Honza byl naštěstí předkloněný a dostal ránu do zad. Vloni Matěj do Hlavy, teď Honza do zad. A to mám chtít, aby mi ještě někdy pomáhali...
Ale i já jsem zaperlil, když jsem si odměřil výšku posledního trámu a na samotném trámu pak vyznačil o deset centimetrů méně... Honza měl ze mně srandu, já trám nastavoval a Honza poznamenal, že je fakt čas skončit.
V podvečer jsme byli s Honzou nakupovat v Bauhausu, dopočítal jsem velikosti střechy na boxech a potřeboval doobjednat střešní krytinu, byl jsem si koupit dlouho slibovanou okružní pilu a další drobnosti, dláto, hřebíky, násady na hrábě... Dokoupení pěti kusů střešní krytiny jsme platili jinde a zbytek nákupu na klasických kasách. A právě na kase jsem si uvědomil, že při placení krytiny jsem nepoužil kartičku na slevu, posteskl si a kotěnka na pokladně vše začala přes šéfovou řešit. V době, kdy šéfová konzultovala a vyřizovala, jsem si uvědomil, že sleva, o které se bavíme, je 35 korun... Chtěl jsem to vše zastavit, ale bylo pozdě. Podepsal jsem dobropis a dostal slevu zpět. Ale trochu mi bylo stydno...

Apríl jak má být

12. dubna 2012 v 18:15 | Marcel
Ivča brzy ráno jela pro druhou dávku semene pro naši kobylku Jolanu a já vstával taky už v sedm hodin. Venku je počasí, že by psa nevyhnal. A naše Chiky tam chtěla dobrovolně... Však taky pěkně prosila, abych ji pustil domů. Za okny zima a déšť, konečně jsem měl čas na práci u počítadla. A co jiného dělat, než fotky. Měl jsem resty v kronice statku a chci obměnit výzdobu jídelny, kde jsou fotky z minulých táborů, za aktuálnější z akcí na Výštici. Takže jsem vybíral a vybíral. A nedalo mi to, abych se zase aspoň na chvíli nekoukl na obrázky z Himalájí. Bylo tam fakt nádherně...
V poledne přijíždí veterinář na druhé kolo inseminace a já se chystám k odjezdu do města. Jedu do obchodu, udělat fotky a naberu po škole Honzu a je mi to vše celkem vhod. Ivča po mně chce, abych u inseminace asistoval, ale podruhé odmítám a pan doktor mi pomáhá - "co kdyby ho kobyla kopla a zlomila mu nohu, kdo tady bude pracovat..." Zlatá slova. Chystám si poslední věci, třesu panu doktorovi pravicí a odjíždím. Během nákupu se ale počasí radikálně mění, sluníčko, teplo, takže po návratu domů mám rychlý oběd, oblékám se do mikiny s krátkým rukávem a jdu připravovat trámy a konstrukci k další práci. Potřebuji udělat střechu, tak vše s krátkou pomocí Honzy značím a pak si sám dumám. Jsou práce, které nedělám rád sám. Jako je tahle. Třikrát si rozmýšlím, jak správně do trámů udělat zářezy, pak si vše znovu maluji a nákresy zářezů i míst, kde je mám udělat, měním. Vyřezávám jeden trám a končím. Beru si papíry, tužku a pod pergolou si pečlivě rozepisuji míry a na co jednotlivé zbývající trámy použiji. Ve dvou je sice často více keců, ale v závěru je i více rozumu... Navíc se ne nadarmo říká dvakrát měř a jednou řež. člověk to jednou udělá naopak a je průser...
Doma si beru nově koupenou hračku, externí disk a zálohuji všechny fotky, náš "firemní" poklad. Fotky za celou doubu trvání Země nezemě, to je od roku 2007, jsou sem tam na CD, ale jinak nikde. Teď budou aspoň na dvou konkrétních místech.
Venku je příjemně teplo a já jsem zvědavý, jak bude zítra...

Tři už jsou stádo. Nebo ne?

11. dubna 2012 v 19:23 | Marcel
Po včerejším nicnedělání jsem se zase vrhnul na venkovní práci. A kromě toho, že ani velký rozdělaný oheň nebyl schopen spálit na brigádě nařezané klestí, se vše podařilo.
Od pátku máme třetího koně, osmnáctiletého valacha Lorana. Už v pátek, když jsme jej poprvé pustili k Duetovi a Jolaně, to bylo úžasné divadlo. Oba pánové se začali předvádět před Jolanou, Loran skákal a Duet předváděl drezurní prvky, které nejsou často k vuidění, protože málo jezdců je schopno koně k tomu přimět. Duet je tady o měsíc déle a chová se jako pán domu. Od prvního dne si Jolanu hlídá, neustále stojí v prostoru mezi Loranem a Jolanou a rozhlíží se. Všichni se postupně k sopbě přibližují jen u pastvy, ani u sena nebo vody nejsou všichni tři pohromadě. Holt, chybí nám druhá kobyla a byl by klid. Ale pohled na tři koně je přece jen veselejší, než na koně dva. I když s každým dalším koněm přibývá práce - zhruba 12 - 15 bobků na den (průměrná denní dávka) a o to častěji je potřeba do výběhu valit další seno. Sám jsem zvědav, jak se bude naše ministádo vyvíjet. Ráno jede Ivča zase pro další dávku semena a bude se znovu oplodňovat Jolana... Březost koně je 11 měsíců, takže když se povede, na příští velikonoce máme hříbátko.

Umělé oplodnění

10. dubna 2012 v 21:51 | Marcel
Po velikonočním víkendu jsme byli dost unavení, já neměl sílu skoro na nic a jen vše dospával a četl si. Čtyři dny a tři dlouhé večery byly znát. kdybych byl jen účastník, užíval bych si, ale příprava programu, úklid, kuchyně a touha, ať se tady hosté - kamarádi, cítí dobře, byla náročná. Jo, a muselo se topit ve dne v noci...
Přivezením druhého valacha se nám Jolana rozříjila... Jak říká Ivča, byla vyšpulená a chtěla to. Proto se Ivča domluvila v hřebčíně, ráno sedla do auta a dovezla semeno, dopoledne přijel veterinář a Jolanu "oplodnil". Vidět celý akt bylo zajímavé, ale celé bych znovu asi vidět nemusel. Nebo bych už byl zvyklý. Mám z celého procesu, který trval asi deset minut, fotky, ale natvrdo je tady nemám. Poměrně tvrdé držení kobyly za pysky, veterinářova ruka hluboho v Jolaně... Uvidíme, jetsli se druhý púokus o hříbě povede. Odpoledne byla Jolana úplně hotová, ve výběhu na sluníčku ležela a dlouho spala...

Dlouhé velikonoce

10. dubna 2012 v 8:57 | Marcel
Máme za sebou velikonoční víkend, který s námi strávilo na statku dvacet kamarádů. Celé dny jsme se nezastavili, kmitali jsme mezi kuchyní, programy a kotelnou, na neděli jsme si přizvali do kuchyně na pomoc Marcelu, jinak bychom to sami vše nezvládli. Připravili jsme několik dílen - předával jsem své zkušenosti a učil plést ošatky a pomlázky, holky barvily vajíčka a rodinky do toho podnikaly výlety do okolí. V sobotu večer jsme všichni vyrazili na Temelín - u místního informačního centra jaderné elektrárny byla připravena promítací show - na stěny zámečku bylo promítnuto pásmo na téma čtyři živly. A v rámci tohoto vítání jara proběhl i koncert, do promítání bylo zařazeno vystoupení bubeníků a čtyř spoře oděných lidiček s hořícími tyčemi a balóny...
V neděli po vítání jara sněžilo... Téměř všichni se rozhodli zůstat a doplétali si ošatky (vyvedly se, lidi byli nadšení, že si mohli domů odvézt něco vlastnoručně vyrobeného, pěkného a funkčního).
Jolana, naše kobyla, šlápla při sedlání Honzovi na nohu a ten skončil na berlích. Trefila se mu na malíček, možná je zlomený, ale nic více by to být nemělo.
V pondělí proběhla krásná pomlázka, už za sluníčka a relativního tepla. Holky dostaly čerstvým vrbovým proutím dávku omlazení, my zase krásná vajíčka... V euforii ze sluníčka jsme zůstali venku a jednu deskovou hru převedenou do běhací jsme hráli rovnou na dvoře. Dokonce jsme ještě před obědem stihli malou lekci softbalu a krátký minizápas. A všem to po oné půlhodince šlo, i když jsme raději zvolili odpalování ze stativu namísto nadhozů.
Po tomhle dlouhém víkendu, kdy jsme končili s různými deskovými hrami okolo půl druhé ráno, já pak uklízel, přikládal v kotelně, nad ránem vstával ke kotli a pak se po snídani věnoval hostům, jsem poměrně dost vyšťavený. Dokážu si představit, že zalezu pod peřinu a aspoň půl dne nebudu nic dělat.
Večer jsem si otevřel mail a šok... Před asi měsícem mne Honza z hecu přihlásil do výběru reality show farma - lidi mají žít na farmě v podmínkách srovnatelných s těmi před 100 lety. A večer jsem měl v mailu měl pozvánku na casting... Bude to zajímavá zkušenost, uvidím, jak takový casting probíhá, nic víc si od toho neslibuju.

Už zase topíme

5. dubna 2012 v 19:35 | Marcel
Apríl je se svým počasím neúprosný a už zase topíme. Pravdou je, že kvůli hostům, kteří přijedou na velikonoce, my doma chodíme ve flískách a u horkého čaje teploty mezi 16 a 17 stupni v pohodě zvládáme. Teda aspoň my tři s Ivčou a Honzou, Matěj už nebyl na noc měsíc doma... Nakonec doma ani topit nemůžeme, zapálit oheň v kamnech a snažit se protlačit kouř ven do komína přes ucpaný a debilně udělaný komín znamená být jako v udírně, větrat a po dvou hodinách pomalu zvyšovat teplotu...
Po dopoledním nákupu jsem venku doděůával spoustu drobných věcí, například už od léta slibuju Ivči udělat úvaziště na koně - ten trám, kterému kovbojové přivazolvali koně před saloonem. Vyvrtat tři díry pro trám mě stály podobné množstvé práce, jako vyvrtat dvacet děr okolo výběhu. Po zemi plné kamení a kořenů se mi ještě teď třepou prsty a těžce se mi trefují klávesy... Průběžně jsem topil v kotelně, všiml si ještě tohohle a tohohle a Honza mě volal domů s tím, ať už konečně skončím, že jsem workoholik... Já a workoholik... To se teda trefil... Občas spíš střídavě Pat a Mat. Jako dnes, kdy jsem chtěl udělat ještě druhé úvaziště přímo u výběhu, aby Ivča mohl v klidu koním čistit kopyta a dělat další potřebné věci a mít koně uvázané ve výběhu a nemusela je vodit daleko pryč. Od oka jsem uřezal lísku a po přiměření jí chybělo 10 centimetrů.... Co dodat, ale kolmo nahoru se měří opravdu špatně. Ze sedmimetrové klády budou dvě poloviční...
Na velikonoce jsme snad připravení, pruty jsou naložené v rybníce, mám nakoupeny proutky na pletení ošatek a košíků, drahé vajíčka jsou v lednici. Jen to počasi se asi nepovede... Ale vše je o lidech a má přijet skvělá parta, tak to vše snad proběhne velmi příjemně.

zase skřítek a kdo nemá v hlavě...

4. dubna 2012 v 19:22 | Marcel
Včera přišla Ivča s tím, ať zastavím vodu na sociálky. Máme někde prasklou trubku na pánských sociálkách, proto jsem ji zastavil hned po sobotním večeru, nejsem přece blázen. Přesvědčil jsem se o tom a také ano, studená voda byla zastavená. Ptal jsem se tedy, jaká voda z kohoutku tekla a prý teplá. A tu já určitě nepouštěl, Ivča taky ne a denska jsme si potvrdili, že Marcela při uklízení taky ne. Tak tedy kdo? Navíc jsme s Honzou včera seděli v pracovně u počítače a v průběhu půl minuty oba slyšeli vedle v šatně kroky... Máme jaro, po zimním spánku...
Dneska jsme dodělávali pevné výběhy. Pevné teda napůl, máme okolo výběhu v zemi pevné kůly a dnes k nim šroubovali izolátory na elektrické pásky. Každý jsme měli sáče s 25 izolátory, že uděláme aspoň kousek. Ale když jsme už byli v tom, chybělo 22 kůlů, tzn. 44 izolátorů. Šel jsem pro další sáček, měl na sobě číslo 25 a já si to neuvědomil. Takže mi chybělo nějakých deset kůlů. Vrátil jsem se zpět pro zbytek izolátorů, ty ale neměly vlastní závit typu lustrhák, ale dírky na šroubky. Beru s sebou šroubky, aku šroubovák a jdu potřetí na konec výběhu, tzn. asi 250 metrů. Dorazím na místo a z mých úst zní do pole: Kůůůrvaaaa. V aku šroubováku nebyl bit na křížový vrut, poze rovný a hvězdicový. Tak jdu zpět a počtvrté se vracím na konec výběhu.Teď máme už vše, je sedm večer a my končíme... Opravdu, když si člověk přesně nerozmyslí, co vše s sebou potřebuje, tak se nachodí. Ale chůze je hodně zdravá...
Další věc, kterou musím udělat, jsou základy pro patky na schody vedoucí na půdu. Musí být minimálně do 80 centimetrů a já využívám motorový vrták, který mám půjčený do konce týdne. Postavím se na vykolíkované místo a .... Ejhle, kolíky jsou zhruba v místě, kudy vede spojka ústředního topení mezi objekty. Ano ta, která v zimě jako první zamrzla. Vrtám pomalu, opatrně, ručně vybírám hlínu a suť, kterou navrtávám. Honza stojí vedle, natáhl provázek v místě, kdy by trubky měly vést a měli bychom být těsně vedle. Jsme v osmdesáti číslech a ve chvíli kdy dojde benzín ve vrtáku a zlomíme rýč s touhle prací pro dnešek končíme, konec je otevřený. Ale hlouběji a moc vedle už raději hloubit nebudu...
Jo, a ještě u nás byl veterinář. Chiky chytla od nějaké návštěvy psa virus a kašle, má antibiotika. Kobyla Jolana má schvácená kopyta, což znamená, že žere hodně trávy a máleo sena s vlákninou, ale vysvětlete to koňovi. Asi stejně, jako labradorce Chiky, že nemá lézt do rybníka, když má antibiotika... A Duet má něco na kůži, prý to může být reakce na kdysi píchané kortikoidy, které dostával v době, kdy závodil...
Není čas se nudit, i když bych si rád na půl dne hodil nohy nahoru a nic, jen tak nic...

Aprílová brigáda

2. dubna 2012 v 10:27 | Marcel
Nebyl to apríl v pravém slova smyslu, ale po půl roce opět přijeli kamarádi aby nám pomohli s prací na statku. A ambice byly nemalé - probourat jednu zeď ze statku a jednu z půdy coby přípravu na nové schody na půdu, dočistit ovocnou alej okolo příjezdové cesty a postavit základní konstrukci na nové boxy pro koně, ovce a kozu. Přijely čtyři rodinky kamarádů a vše se stihlo!!! Ale je čistá, ve zdech jsou díry a suť je uklizená a základní konstrukce z trámů stojí. Mne čeká ještě spousta práce na dodělání, ale ty trámy bych do výšky tří metrů sám nedal. Při prořezu náletů a jeho pálení měli Dana s Honzou krizi, když tam na chvíli zůstali sami a černá neprostupná zeď nechtěla povolit, stejně jako v pohádce o šípkové Růžence... Pak se ale přidal Karel s Hanysem a Matesem, oheň nakonec hořel a teď je po spoustě větví jen zbytek spáleniště. Kluci měli při bourání zdi radost, že mohou do něčeho bušit, mlátit zbíječkou a demolovat, Demoliční četa mladých kluků se činila a díry byly rychleji, než jsem předpokládal. U stavby boxů jssme se taky nadřeli, trám nahoru, přiměřit, dolů, uřezet, zase nahoru, kousek blbě a dolů, opravit a nahoru. Přibít hřeby nebo přišroubovat a jde se na další trám. V jednu chvíli Jirka špatně odečetl číslo na metru a my uřezali trám o 29 cm kratší. Nezbylo, než ho nastavit, navázat chybějící kus a trám správně umístit. A to jsem ještě zapomněl, že do vyvrtaných děr okolo výběhu bylo umístěno 70 kůlů na ohradníkové pásky...
Práce bylo uděláno spousty, pivo a nealko teklo proudem a Ivča do toho báječně vařila. Páteční večer byl ještě juchací, v sobotu však všichni znaveně brzy odpadli.
Kamarádi, díky vám všem za velkou pomoc.