Srpen 2011

Opravy a úklid

31. srpna 2011 v 13:40 | Marcel
Po sezóně si lížeme rány, opravujeme a uklízíme. Nějak se nemůžeme dospat a když už vstaneme, nevíme pořádně kde začít. Včera nám navíc přivezli dříví, 33 kubíků, což je skoro 55 metrů... Před parkovištěm vyrostla obrovská pyramida a nějak mi nepřipadá jako výzva ke zdolání s motorovou pilou v ruce. Výhodou je, že asi dvě třetiny už se nebudou muset štípat, jsou to tenké kulatiny.
Dnešní půlden jsem věnoval opravám a výměnám prkének na záchodech. Ty nebyly měněny několik mnoho let a tak taky vypadaly. Tři prkýnka a skoro tři hodiny práce v ne právě útulném prostředí... Pak následoval úklid ve skladu. Je zvláštní, že i když na regálech jsou přesné popisky co kam patří, tak je to jinde a pokud možno třeba na dvou místech najednou.. A to do skladu měli přístup pouze instruktoři. To vše jsou ale první zkušenosti s provozováním vlastního střediska a i když to občas vypadá, že si stěžuju a brblám, není to tak, ve skutečnosti jsem tady spokojený. Vím, řeším situace, které nejsou někdy úplně čisté a příjemné, ale jak říkám - když se tady hrabu v hovnech, tak jsou to hovna, která jsem tady sám chtěl a ne hovna, která mi tady poslal šéf, ať se o ně starám a pečuju. Jsme na svém. A rádi.
Do toho se nám podařilo prodat dům ve Zvoli, tak budeme mít o jednu finanční starost méně.
Ať celý zápisek nevypadá negativně, zakončím ho dvěmi hláškami, které mne v závěru prázdnin zaujaly. Tou první je shrnutí, že život není jen o penězích - Rubáš kapsy nemá. Moc se mi líbí a nějak vyjadřuje i můj pohled na život.
Tou druhou je věta, kterou pronesla naše pomocnice Marcela na adresu hostů, kteří nejsou úplně v pohodě: Přijet můžou. odjet musí... Tahle tedy vůbec nevystihuje náš přístup k hostů. Je středa, od neděle je tady prázdno, ale už se těším na čtvrtek a pátek, kdy přijedou lidi na víkend.

Zase sami...

29. srpna 2011 v 11:19 | Marcel
Po dvou měsících včera večer poprvé nebyl na statku nidko než my. Tak zase slyším večer žáby a ptáky, koukám na hvězdy. Ještě musím spočítat, kolik lidí na statku za letní měsíce bylo, ale odhadem okolo tří stovek.
Některé věci jsme nestačil zapisovat, jiné jsem ani nechtěl, ale nedá mi to, protože je neuvěřitelné, jak se někdo dokáže zachovat. jedna povedená skupinka ani po upozornění nepřestala používat rychlovarné konvice na pokojích a večer se pak divili, že nejde elektřina a já ji musel nahazovat až v budce venku, protože vyhodili až hlavní jistič. Nicméně nepřestali a dále si vařili kafe s lili lógr do umyvadel. Po mém upozornění a nově vyvšené cedulce "lógr z vašeho kafe do nešich umyvadel opravdu nepatří" ho raději vylili do sprchy... Sopuběžně s nimi tady byl dětský tábor v poměru 31 cyklistů a 9 dětí. Cyklisti každý večer seděli dlouze pod pergolou a zpívali, děti většinou chodily spát okolo půl desáté. Až jednou vznikla na sále spontánně diskotéka a děti se bavily. Druhý den si každý u instruktorů mimo mne vyslechl večer dotaz, jestli děti už spí, ať nedělají takový rámus jako včera...
U placení útraty na baru se jeden z těch dobrých chlapů podivil, jak to, že má na účtu 23 piv. Byl jsi tady ale 8 večerů a to není ani tři piva na den. "Aha, tak jsem to vůbec nepočítal..." řekl s omluvou.
A vrchol byl, že mi naše pomocnice Marcelka až po ejjich odjezdu řekla, že jednou ráno našla v pánských sprchách lejno. Lidské...
Ale k veselejším věcem. Jeden z našich instruktorů, Kuba, u nás strávil na táborech celkem 5 týdnů vkuse. Při počítání účtu na baru jsme zjistili, že za tu dobu vypil sud piva...
Včera měl náš Honza fotbalovou premiéru na domácím hřišti v Olešníku a s Ivčou jsme se jeli podívat. Honza dopadl výborně, kluci i v 10 lidech (zbytek týmu zasáhly nemoci a zranění) porazili Bechyni 6-1 a Honza nechyboval. A Ivča vydržela na fotbale celý zápas - poprvé v životě!

Konec týdne

26. srpna 2011 v 11:20 | Marcel
echci to zakřiknout, ale konec týdne probíhá celkem v klidu. Můj žaludek se se po houbové anabázi uklidnil, dneska má být poslední den veder, děti na táboře jsou hodné a když si odmyslím, že páni cyklisté pořád klepou popel z cigaret i na záchodech a některé dámy cyklistky vylily lógr z kafe pro změnu do odpadu sprch, tak je vše v pohodě... Jen ta tráva mě dost prudí. Sekal jsem předevčírem, pak v noci byla šílená bouřka a dneska už je zralá na další sekání.
Čekám na druhou várku dříví, abych zase navýšil hromady připraveného dřeva, ale v tomhle horku opravdu nemíním nijak fungovat. I pár rozumných lidí ze skupiny cyklistů dneska nikam nevyjelo - v tom věku jim to nestojí za to, čtou noviny a popíjí kávičku.
Tak snad nic nezakřiknu a něco se zase nepokazí.

Nekončící vedra a trable

24. srpna 2011 v 20:22 | Marcel
I u nás jsou vedra, která skončí až za dva dny. A trable nám tady pokračují. Včera některá z dam vykopla při sprchování trubku odpadů a já, aby mi nebylo málo teplo, nahříval horkovzdušnou pistolí novodurovou trubku a napotřetí se povedlo odpad opravit. Skupina cyklistů, která u nás tráví týden, se chvílemi chová jako malé děti - na snídaňové stoly se vrhají jako kobylky, první ráno si sedli ke stolu dětem a snědli jim jejich melouny, ani přes opakované žádosti nepřestali používat své varné konvice na pokojích (a tím vyhazují pojistky a diví se, že nejde proud) a navíc nám lógr lijí do umyvadel... Včera, vlastně dneska, když skončili povídat a já už byl dávno v posteli, mne v jednu hodinu vzbudili s tím, že jedna paní uvízla na záchodě, zlomil se náhodou jazýček zámku. Po dvacetiminutové marné snaze dali na mne a paní vylezla vrchem. Navíc jsem zjistil, že stejná závada je i na vedlejších dveřích. A vím, že minulý týden byly oba zámky v pořádku...
Před dnešním odjezdem do obchodu mi naše nové kuchařky udělaly smaženici z hub. Nějak mi nesedla, teď je půl deváté večer a pořád jsem zašpuntovaný. U výdeje večeře (byly ryby) se mi dost zvedal žaludek... Asi ta nevolnost nebude jen z hub, ale z kombinace únavy, nedostatku spánku, vedra (po nákupech jezdím Matějovým Matizem, který nemá klimatizaci a musel jsem dosekat trávu, aby nám nepřerostla přes hlavu) a oněch hub. Snad ráno bude lépe.

Až se zima zeptá

21. srpna 2011 v 9:55 | Marcel
Vloni se zima poměrně dlouho a tvrdě ptala, co jsme dělali v létě. A my pořád neměli tu správnou odpověď. Letos na odpovědi pracuju už teď. Nechali jsme si přivézt první část dříví, zpracovávali jsme prvních 12 metrů. U statku je vyrovnaná první řada dříví do kotle, v průchodu pak malé polena do domácích kamen. Naštěstí mi mohl pomáhat kamarád Kuba, který měl mezi dvěmi tábory volno a nechtělo se mu jen sedět a zevlovat. Tak ještě třikrát tolik a mělo by to stačit. Snad.
Mezi dřívím jsme se s Kubou projeli na kole. Kousek za Hlubokou jsou staré kaolínové doly, přístupné na vlastní nebezpečí. Pod zemí je neskutečné bludiště chodeb vytesaných v pískovci - chodby jsou 2 - 3 metry široké a okolo pěti metrů vysoké. Stovky chodeb se různě klikatí, končí a odbočka zase pokračuje. Ve stěnách jsou desítky vykutaných soch, natrefit můžete například na indiány, ženy různých tvarů, kapli a různě motivované noclehárny. Nemít svíčky, kterými jsme si značili cestu, zabloudili bychom a nespatřili bychom světlo světa Usmívající se. My foťák neměli, ale obrázky můžete vidět tady http://janbraum.unas.cz/podzemi/hosin2.htm. Najít správný vchod ale není vůbec jednoduché))). Ani zvenku ani zevnitř.

Kontrola

18. srpna 2011 v 22:57 | Marcel
V průběhu našeho "vlajkového" tábora, bradavické školy čar a kouzel pro 50 dětí, nás navštívila kontrola z "Ministerstva kouzel". Byli jsme na přílet připraveni, jen jsme nevěděli, kdy dorazí Mrkající. Vše bylo zkontrolováno, schváleno a občas pochváleno a v závěrečné zprávě jsme de facto dostali jedničku. Netroufám si říct něco lepšího, ale čarodějná kontrola odletěla bez kaněk v našem vysvědčení... Bylo to pro nás velké vyznamenání za naši skoro roční práci (psáno slohem bradavických profesorů Smějící se).

Souběžně s méně obsaným táborem je u nás několik skupinek cyklistů. Večer u výčepu při žádosti o pivo si mi jeden tatínek v rychlosti postěžoval: "Je tady naprosto úžasně, krásné prostředí, klid, báječné okolí. Jen kdyby tady s námi nebyla tchyně... Ona je super, s dětmi společně blbneme, ale na týdenní dovolené..." Vzal si pivo a šel si ho vychutnat. Tchyně pila bílé... Asi si neťukali

A zase odpady

17. srpna 2011 v 6:32 | Marcel
Je to nekonečný příběh, ale často má jinou zápletku. Už poněkolikáté se ucpal společný odpad holčičích sprch a kuchyně. Naší výpomoci v kuchyni, Áju, jsem poprosil o vybrání odpadu ve sprše, šel jsem si pro kyselinu, aby vše pěkně pročistila. Ája vylévala kýble přímo do šachty před sociálkama, v té šachtě se potkávají odpadní roury ze tří částí statku. Procházím kolem našeho kuchaře Míly stojícího u šachty a ten jen tak mimochodem pronese - "A nebude ten problém tady...?" Koukám, co má na mysli a on ukazuje do šachty. Podívám se tam a jindy prázdná šachta je plná sraček. Pokud někdy cítíte pocit mdlob a máte těsně před upadnutím do bezvědomí, tak to bylo teď u mne. Sobota odpo, tábor běží... Jsou dvě varianty - buď je plná jímka a potřebuje vyvézt (to je ta lepší), nebo se ucpaly odpadní trubky ze šachty do jímky (to je ta horší, protože bych musel nějak rouru prošťouchnout vlastními silami...). Jdu se podívat do jímky a ta je vrchovatá. Naštěstí... S vyplazeným jazykem Ivča se chápe telefonu a shání pomoc. Naštěstí máme ve vedlejší vsi kamaráda soukromého zemědělce a ten pomáhá. Posílá k nám traktor s cisternou. Ten je tady do hodiny, ale když vidím malou cisterničku, tak jdu zase do kolen, tohle nám bude trvat sakra dlouho, než se vyveze. Navíc po dvou otočkách traktorista říká, že musí za prací jinam... Koukám s obavami do šachty, ta je naštěstí prázdná, z nejhoršího jsme venku. Druhý den je vyvezeno dalších asi sedm tříkubíkových cisteren, počkáme na konec letní sezóny a necháme vyčistit vše a koneme, jestli není zarostlý trativod... Ale jak každému říkám, když už se starám o sračky, tak na vlastním a ne na cizím...

Kočičí životy

15. srpna 2011 v 17:07 | Marcel
Tábory skončily, je pondělí odpo, den a půl po odjezdu dětí a pořád nejsem nějak dospaný. Naštěstí prší, proto nemusím jít ven například dělat dříví na zimu, které mi před týdnem přivezli a leží u statku... Tak jen pomalu uklízíme a dostáváme se do normálních kolejí. Z minulých týdnů máme několik historek, tajk je budu postupně dávat k dobru.
Jednoho dne odpoledne slyším, jak naše dvanáctiletá kočka Zuzana divně mňouká. Ležela u Matěje na posteli a kňučela. Nebylo to mňoukání, ale zoufalé a až bolestí kvílení. Ještě ráno si mňoukla o žrádlo a vyskočila na parapet, kde má před Chiky položené misky, ale teď se Zuzka nemohla hýbat, bolelo ji vše i na dotek, zorničky zmizely a měla takové bezedné horové oči. Podle všech příznaků už toho neměla moc před sebou. Nechali jsme ji do rána s tím, že Ivča ji vezme k veterináři a pokusí se ho přemluvit, ať nám ji dá po zákroku domů. Matěj předvídal mrtvičku, ale jak ji asi tak mohl poznat. Honza byl vyslán vykopat hrobeček... Vím, je to morbidní, ale patří to k našemu životu tady. Za pár hodin se Ivča vrátila i se Zuzkou, ale pro tu měla léky, prý dostala nějakou injekci, Zuzka prý prodělala mozkovou mrtvici, ale není to konečná a může se z toho dostat, rozhodujících bude příštích 24 hodin. Po hodině ji Honza dával léky a Zuzka se postupně zlepšovala. Teď už je to více než dva týdny a naše kočičí stařenka pořád vesele pobíhá kolem nás a užívá si. Ono na těch mnoha kočičích životech něco bude...

Tábory

12. srpna 2011 v 10:08 | Marcel
Druhý týden po sobě máme na statku 50 dětí a tomu odpovídající tým instruktorů - celkem vždy 13 - 15. Bydlí se všude, včetně našeho domova - v jednom pokoji kuchaři, u Honzy jeden z týmů. Chvílemi dost šílené, všude věci, koupelny věčně plné. Ale tábory šlapou, týmy makají od rána do večera, děti jsou spokojené. Teď jsme v rámci tábora motivovaného Indy Jonesem vyrazili na dva dny pryč a bylo to příjemné zpestření - když si odmyslím neustálé dotazy kdy už tam budeme, jak ještě daleko, můžu se napít, chce se mi čůrat...
O víkendu mezi tábory jsme se snažili zkultirnit okolí a Vikymu, jednomu z instruktorů, se povedlo traktorovou sekačkou najet do vyšší trávy a... Urval klínový řemen, který jsem přede dvěmi týdny sháněl a koupil za 2,5 tisíce. Budu holt muset prokázat šikovné české ručičky a pokusím se jej opravit.
Od příštího týdne bude více času a napíšu třeba příhodu s jímkou nebo jak nás navštívila hygiena...

Na kole v oboře

1. srpna 2011 v 7:00 | Marcel
Na víkend za náma přijel kamarád Milan, jehož rodinka si u nás udělala základnu pro poznávací dovču. Večer jsme spolu vyrazili na kolo a protože jsme měli do setmění necelé dvě hoďky, vyjeli jsme na mně známý okruh okolo 20 kiláků. Pro zpáteční cestu z Purkarce jsem Milanovi dal vybrat ze dvou možností - po státní silnici nebo lesem skrz oboru, kde nás ale nesmí nikdo vidět. Milan si "nečekaně" vybral oboru, proto jsme při návratu museli i s koly přelézt asi dva a půl metru vysoký plot. Sliboval jsem spoustu zvěře, ale nic. K výjezdu zbývalo asi půl kilometru, posteskl jsem si, že nikde ani srnečka a v tu ránu vpravo rachot a deset metrů před námi přeběhl silnici kanec jako svině. Milan, ač poměrně znaven výjezdem (odpo se byl ještě sám projet a bloudil uprostřed kukuřice v polích) výrazně zrychlil. Vzpomínal jsem, kdeže jsme to posledně viděli mýtinu plnou divokých prasat a v tu ránu byla před námi. Ukazoval jsem Milanovi stádo, jaké hned tak není k vidění, největší kusy byly větší než naše kola. Nezpomalili jsme. Vzápětí jsme dorazili k oboře, ale protože jsem nechtěl oboru přelézat hned u silnice, náhoda je blbec a někdo pojede kolem, sjeli jsme asi 150 metrů po lesní cestě na místo, kam není ze silnice vidět. Zastavili jsme a koukám, asi dvacet metrů od nás stojí kanec a kouká na nás. Nebyl z největších, ale byl tam. Vylezl jsem nahoru na plot, přendával kolo na druhou stranu a zápasil s ním mezi stromy a vtom za zády slyším Milana: "Marceli, pospěš. Dělej, pojď už, rychle." Opřu kolo, otočím se a kaneček jde pomalým rozvážným krokem k Milanovi a mému kolu. Rychlé pohyby s kolem, držím jej nahoře, ještě ho nemám na své straně a Milan už je taky na plotě a kance má pod chodidly. Ve chvilce jsme byli oba dole, kaneček prostrkoval rypáček dřevěným plotem a my mu dali něco zeleného k žrádlu. Říkám Milanovi: "Vidíš, máš to tady jako v ZOO." Milanova opdpověď byla výmluvná :"Ale v ZOO stojím vždy na druhé straně plotu a ne na stejné, jako kanec." Zážitek byl opět silný a intenzivní.
Druhý den jel Milan pracovně do Písku a byl se na kole projet s kolegou v okolí města. Neznámý terén a prudký sjezd vykonal své, Milan se vrátil potlučený s totálně zničeným předním kolem. Zdravotně však naštěstí nic závažného. Ještě chybělo, aby poslední večer u nás při cestě na záchod ve chvíli, kdy nenašel vypínač, šlápl o kousek vedle a na koberci v chodbě rozšlápl pěkně velkou žábu. Tím by svůj výlet pěkně vyšperkoval.