Červenec 2011

100 dětí za dva týdny

31. července 2011 v 11:33 | Marcel
V následujících dvou týdnech budeme mít úplně plno, navíc připravujeme program pro dvakrát 50 dětí, takže nebudu asi mít moc čas psát tento deníček. Budu muset připravovat "Denního věštce" z prvního týdne a pak v druhém týdnu s dětmi vyrážíme i ven. Pokud se najde chvilka ozvu se, ale plnohodnotněji se výštickému deníčku budu věnovat za 14 dní.
Když píši často si vzpomenu na kamaráda ze Zvole, Ondřeje Neffa. Obdivuji jeho schopnost napsat na svůj blog neviditelného psa každý den nějaký příspěvek ze svého života a navíc okomentovat politické dění. Už si v tom asi našel systém, já si zatím jen zajímavé momenty píšu na paír a pak je rozvinu tady. Navíc mám teď trabl, můj počítač mi klekl, střídám se s Ivčou na její Toshibě a protože odešl i Honzův počítač, máme trochu přetlak.
Takže krásné léto a v polovině srpna nejpozději s dalšími poznatky a zkušenostmi.

Jsem v kuchyni

29. července 2011 v 6:27 | Marcel
Tento týden máme na statku jeden menší tábor a na apartmánech jsou dvě maminky (naše kamarádky) s dětmi. Nemá cenu tady držet kuchaře, ten ať nabere síly pro další dva perné týdny a kuchyně jsem se ujal já. Člověk by neřekl, že obědy pro 12 dětí a tým a veřeře navíc pro dalších 7 lidí zaberou tolik času. Do toho myslet na pitný režim dětí, svačinky, úklid nádobí... Ale příprava jídla a zpestřování chutí mě baví moc. Zkouším vždycky přidat něco svého a těší mě, že vše lidem chutná. Jen je těžké pro mne trefit se s množstvím, když nevím, kolik toho sní cca osmiletá holčička. Improvizuju, děti si mají nabrat jídla jen kolik sní a já pak krvácím u zbytků, které se vyhazují. Ale co naplat, i to k řemeslu patří. Nejhorší je pak uvést kuchyň do stavu pořádku, mytí velkých hrnců a pekáčů, úklid desítek hrníčků a skleniček, utírání stolů. Na druhou stranu, když si vzpomenu na nepříjemná jednání s nákupčími na potravinových řetězcích, na jejich nehorázné požadavky velmi se blížící diktátu, beru s chutí do ruky další hrnec a myju a myju...

Zvířecí dny

28. července 2011 v 11:09 | Marcel
Ivča je de facto majitelkou obou našich větších zvířat - psa a koně. Nějak se jí zachtělo miminek, tak se rozhodla připustit kobylu a zajistit papíry a chovnost psovi.
Ohledně kobyly se spojila s panem doktorem, který přijel a kobyle píchl nějaký dryák, aby se "rozříjila". Pikantní bylo, že Ivča na celý následující den po injekci odjela pryč a pan veterinář mne jen upozornil, že reakce na injekci může vypadat jako kolika, což by znamenalo Jolanu postavit a dlouhé hodiny s ní chodit. Pěkně děkuju. Naštěstí vše proběhlo hladce, reakce nebyla a protože se povedlo rozříjení, zajela Ivča do písku pro semeno - naživo jsme to neviděli, ono se té přírodě už moc prostor nedává... Podruhé přijel veterinář, musel Jolanu odpanit a semeno zavedl. Teď jsme ve fázi čekání, jestli se oplodnění povedlo. Jedinou kaňkou na celém aktu je, že si Ivča s veterinářem vybrali pro oplodnění místo v průchodu kousek od dveří do našeho bytu. Když jsem v dalším dni šel domů, strašně mi tu smrděla "konina". Až Honza mi řekl, že tu Jolana vypustila dost silný proud moči a ten nešel celý spláchnout, chodíme proto domů tak trochu přes stáje.
Chiky, naši fenu, Ivča koupila jako "papírovou" s tím, že až bude mít štěnata... Proto už Chiky absolvovala výstavu, týdenní výcvik a zkoušky a teď byla na rentgenech kyčlí. Aby dostala svolení mít i štěnata papírová, musí mít stavbu kyčlí v nějakém správném tvaru. Včera Ivča přijela se špatnou zprávou. A prý je to dáno částečně geneticky a částečně velkým množstvím pohybu v nízkém věku. Ale nechte psa, který je lačný po běhu, zavřeného doma nebo v kotci, když mu v okolí nehrozí skoro žádné nebezpečí, když si užívá běhání v lese se mnou nebo Matějem nebo vyjížděk na koni po okolí. Tak holt nemáme papírového psa, ale zato dost živého a hodného.

Jiná skupina))))

25. července 2011 v 10:29 | Marcel
Na dva týdny u nás byli příznivci hnutí Heart United Network, několikrát denně měli svá setkání a večer často končili okolo jedenácté hodiny. To už jsem na baru nečekal, navíc hlavně zpočátku v jídelně spíše seděli a studovali nebo si jen povídali. Sem tam byl některý večer volný a v závěru měli posezení u ohně. Jeden z účastníků, Čech žijící ve Švýcarsku, se k nám evidentně těšil na becherovku. Po vstupním panáku si nechával nalívat dvojitou s tím, že aspoň nebude objednávat tak často. Objednával. V jednu chvíli pronesl, že když pije panáky, tak se nějak rychleji opije než když pije přímo z lahve a jestli by tedy nemohl dostat do ruky celou flašku... Nemohl. Ale nakonec to bylo úplně jedno, protože za dva večery vypil litr a půl bechera. V jednu chvíli mne tento pán, který přijel v krásném sportovním poršátku, poněkud rozhodil - popíjel u ohně a když si objednal třetí dvojitou a tonic zvlášť jsem ho požádal, jetli by mi skleničky mohl od ohniště přinést zpět na bar. Podíval se na mě a klidně pronesl: "Myslíte, že je ještě najdu?"
S pobytem u ohniště jsem měl ještě jeden "zážitek". Na víkend za námi přijeli velmi dobří kamarádi a po zkušenostech s "náročností" práce na baru jsem předpokládal, že posedíme a popovídáme. Kamarádi s Ivčou byli na našem sezení za statkem s tím, že za nimi hned dorazím. Třikrát jsem opustil dveře baru a vždy přišel někdo s objednávkou jednoho drinku. Při nalévání měl každý ještě povídavou, takže jsem se zasekl. Mezi řečí jsem pak každého požádal, aby ve chvíli, kdy někdo vyráží na bar pro pití udělal skupinovou objednávku. Pak jsem konečně dorazil do křesílka, ale předchozí prosba vyzněla podobně jako ve filmu Obecná škola výzva, aby žáci v mrazu nelízali zábradlí před školou... Nechci je podezřívat, ale vypadalo to, že se domluvili a ve chvíli, kdy jeden dorazil od baru s pivem k ohništi, vyrazil na bar další. Museli si určit pořadí, protože se střídali velmi poctivě... Ale co nadělám, dal jsem se na barovou válku, tak jsem v boji...

Bez proudu a jak k němu

20. července 2011 v 10:01 | Marcel
Odpoledne za mnou přišel náš výtečný kuchař, že přestává téct voda a kráječ se mu točí nějak pomalu. Prošel jsem pojistky a napadlo mě, že vypadla jedna fáze. Do toho jsem nahodil zpět proudový chránič čerpadla, aby hned začala téct voda a Míla mohl dál vařit. Zkontroloval jsem všechny nožové pojistky a nic. Vyhodil a nahodil jsem hlavní jističe a výsledek stejný, nic. Otevřel jsem tedy skříň přívodních kabelů a ejhle, ona fáze chybí i na přívodu. Ne že by nám někdo ukradl jeden kabel, ale nebylo v něm napětí. Protože sice mám nejvyšší možné vzdělání v oboru, jak říká můj otec a dodává, že ani pořádně vypínač neumím zapojit (což už není úplně pravda), ale pro jistotu jsem provedl konzultaci právě s tatíkem. Potvrdil mou domněnku a dodal, že by nám to nemělo nic poškodit, protože nemáme žádné třífázové spotřebiče s motorem. Dodal jsem, že až na čerpadlo ve studni, kterému jsem nahodil prouduvý chránič a raději hned poslal Mílu jej vypnout.
Zavolali jsme na poruchy a popsali jim problém. Slíbili poslal technika.
Na statku máme dva týdny křesťanskou skupinu a ti se zeptali, jestli se můžou pomodlit za brzké obnovení elektřiny. No, co můžete odpovědět...
Poruchář objevil poškozenou vysokonapěťovou pojistku nad transformátorem a během hodinky bylo vše opraveno. Čerúpadlo se během těch asi dvaceti minut,kdy se snažilo fungoval na dvě fáze, naštěstí nespálilo, večeře se posunula o hodinu a půl, ale tolerantní skupina samozřejmě důvod pochopila.

A byla bouřka

14. července 2011 v 23:19 | Marcel
V úterý večer bylo krásně, pro někoho teplo a koupací počasí, pro mě většinu dne úmorné vedro a počasí zakazující práci. To se však nedalo, úkolovník je dlouhý, ale po večerním plavání v rybníku jsem si sedl u ohniště a pozoroval, jak naši návštěvníci hrají zajímavou a pro mne neznámou hru s několika špalíky (už umím pravidla, okoukali jsme a vyrobím ji...). Při pohledu nad špičky stromů jsem ale viděl, jak se od západu blíží podivné temné mraky, navíc ve tvaru podkovy a vysloveně se mraky mračí... Zvedal se vítr, zvedl jsem se i já s doporučením, že bych raději přestal hrát a šel se schovat. Neposlechli. Ve dvoře jsme měli postavený piknikový stan, během chvíle byl nad zemí a na jeho dvou nohách visela paní s otázkou, co má dělat. Než jsem stačil odpovědět byla na druhých dvou nohách další paní a obě držely stan nad hlavami, ten vlál na úrovni střechy. Přiskočil jsem, stáhli jsme stan k zemi a s velkými obtížemi odstrojili a rozložili. To už za začínající průtrže mračen. Pak už jsem jen v trenkách povolil víko kanalizace, ať provazy vody odtékají a opětovně nevyplaví kuchyň a sociálky, donesl naší kuchařce deštník, ať může dojít domů aspoň trochu suchá a na chvíli se zastavil. Pak jsem si uvědomil druhou slabou stránku stavby a zároveň druhou nejnižší podlahu statku - kotelnu. Tam už taky bylo jezírko, které rychlo narůstalo. Naplnili jsme několik igelitek pískem a chvilku po dvanácté (myšleno po natečenín vody a ne předtím) zahradili přítok... Spustil jsem čerpadlo pod kotelnou a ve sklepě a čekal. Průtrž naštěstí přestala a začalo normálně pršet. Přikryli jsme kanál a chtěli jít spát. Chyba lávky. Jedni z hostů chtěli odjet a hruška padlá přes cestu jim odjezd znemožnila. Beru motorovou pilu a jdeme cestu uvolnit. Vymyslel by někdo, že u padlého stromu, po cca 400 metrech, si uvědomím, že v pile nemám benzín? Honza, přichystaný na půlnoční premiéru posledního dílu filmu Harryho Pottera, velmi ochotně odbíhá a přináší benzín. Kanystr je podle mé instrukce, ale není to ten správný do motorovky, tedy smíchaný s olejem. Při zadání se vloudila chybička. Protože se jedná o několik málo řezů neřeším to, leju tam čistý benzín (Husqarna prý leccos vydrží) a padlou hrušku porcuju (a krvácím při pomyšlení, že by ze švestek mohla být dobrá slivovice). Auta v pohodě, jen s malým zpožděním, odjíždí a my se vracíme na statek. Hosté mají povídavou a před půlnocí zvoní telefon - starosta volá s dotazem, jestli máme naraženo, ža by se zastavil s místními hasiči, kteří od devíti hodin likvidují padlé stromy v okolí obce a žádná hospoda v okolí už neuhasí jejich žízeň. O půl jedné jsou u nás, napojíme je a nakrmíme, popovídáme, utužíme vztahy a před druhou hodinou jsem v posteli. No nebyl to krásný den?

Sekačky sekají... Ale za tu cenu...

12. července 2011 v 16:59 | Marcel
Ráno jsem vyrazil do města shánět klínový řemen do traktůrku - sekačky. Posílali mne z místa na místo a nakonec se povedlo - při sdělení ceny mi poněkud poklesla čelist, ale co se dá dělat, pokud chceme jezdit a sekat... 2.300 korun po mě chtěli... Druhou věcí ale bylo řemen správně napnout. Se synem Ivčiny kamarádky, 13letým Davidem, jsme klečeli u sekačky s manuálem v ruce a koumali a koumali, až jsme vykoumali. Ani to moc nebolelo a řemen byl na svém místě. Problémem zůstává vybitá baterie s nemožností ji nabít. Startujeme přes startovací kabely. David se na traktůrek moc těšil, mně ubyde časově náročná a fyzicky nulová práce. Ale ejhle, začal zlobit motor. David vždy sekal asi 5 minut a motor chcípl, navíc celou dobu mě divný zvuk. Opakovaně jsem ho startoval přes startovací kabely a pak jsem si uvědomil, že podobný zvuk motoru jsem už slyšel. Vždy, když jsem se naklonil a odlehčil sedadlo, reagoval váhový spínač pod sedadlem a motor postupně chcípal. Motor nemůže běžet ve chvíli, kdy na sekačce nikdo nesedí. Nebo běží na pokraji chcípnutí, když na něm sedí někdo váhově jako David... Po obědě jsem tedy naplnil pytel pískem, šoupl ho Davidovi pod zadek a sekačka běžela naprosto bezproblémově... Máme posekáno, odhalil jsem další zádrhel a jsem spokojený s vyřešenými trablíky. Co mě asi čeká příště.

Sekačkový

11. července 2011 v 19:43 | Marcel
Po týdnu stráveném na krásné historické plachetnici (www.naplachetnici.cz, loď s názvem Beantra, fotogalerie bude na www.zeme-nezeme.cz) jsem se vrátil zpátky na statek. Trnul jsem, co se asi může v průběhu týdne stát a bude se muset řešit, ale byl jsem alespoň na telefonu - na rozdíl od podzimní cesty do Himalájí, tam budu úplně mimo signál. Jediný telefonát ze statku byl v pondělí večer - Ivča volala, že ji šíleně pění pivo, co má dělat. Poradil jsem na dálku vše možné a pak přišla sms, že se pokazilo chlazení... Poradili si, vypůjčili si nové a týden v pohodě doběhl.
Jsem tedy zpět a protože se celý týden nesekala tráva, vrhli jsme se na to. Honza nemohl nastartovat sekačku - baterka se nějak sama úplně vybila. Nastartovali jsme přes startovací kabely a pak sekal na traktůrku jako divý až do chvíle, kdy došel benzín. Doplnili jsme, nastartovali (opět přes kabely, protože baterka je úplně v háji) a sekečka nesekala. Kouknu dolů a ejhle, přetržený klínový řemen pohánějící nože. Nikdo neví jak, ale prostě se přetrhl... Protože bylo pět odpoledne už nebyla šance ho někde koupit, ráno vyrážím do města. Vzali jsme alespoň malou sekačku a tam se pro změnu zlomila koncovka plynového lanka a tudíž nešlo sekačka nastartovat. Půlhodinka práce a první sekačka je zprovozněná a mohlo se sekat alespoň někde. Zítra se budu trápit s klínovým řemenem, u kterého nevím, jak byl přes čtyři kolečka natažený... Ale člověk se učí pořád a metoda pokus omyl většinou přiense dříve nebo později to správné řešení...