Březen 2011

Co vše není na googlu

29. března 2011 v 21:08 | Marcel
Při klidné práci si občas vzpomenu na zajímavé momenty a napíšu si poznámku, po několika dnech na poznámku narazím a okomentuji ji.
Těsně před zabijačkou jsme domů od pana řezníka přivezli necky a šráky - jednoduchou dřevěnou konstrukci na zavěšení prasete, asi dvěstě let (???) starou. Necky jsem napouštěl vodou, aby se zatáhly a v pátek jsem chtěl postavit šráky, abychom se v sobotu ráno nezatěžovali. Nad čtyřmi kulatými evidentně stojacími kládami a jedním trámem s háky na zavěšení jsem postával, otáčel, technickým mozkem kombinoval a nic... Pak jsem si vzpomněl na mnoho lidmi vychvalovaný google a s mírným despektem odešel k počítači. Zadal jsem výraz zabijačka, otevřel obrázky a po chvíli otevřel tento obrázek (kvalita mizerná, uznávám, ale v původní malé velikosti stačil k inspiraci).


A podle něj to už nešlo nepostavit. Ale fakt by mě nenapadlo, že podle googlu budu stavět mnoho desítek let starý osvědčený držák na zabité prase...

Skoro za bankovního lupiče

29. března 2011 v 20:51 | Marcel
Dnes jsem nezažil nic zajímavého přímo u nás na staku, ale zážitek přesto stojí za zapsání.
Téměř ihned po návratu z mého "výletu" do Himalájí na konci října 2009, když jsem se otřepal z únavy a psychických dozvuků prodělané horské nemoci, jsem začal šetřit na mou další cestu k Everestu. Koupil jsem si klasické prasátko na ukládání peněz (plastové, ne keramické), řádně jej nadepsal k čemu slouží a šetřil. Včera jsem jej vykuchal, vybral penízky a část šel vložit na účet kamarádovi Karlovi, který byl jmenován do role manažera přes letenky, aby zaplatil co nejlepší cestu do Káthmandů. Sedl jsem si ve spořitelně na přepážku a podal mladé sympatické paní štos bankovek se slovy, že některé jsou mírně natržené poté, kdy sem je strkal do prasítka (chápu, že v mém věku to znělo podivně, ale já už se fakt nedivím ničemu). Paní bankovky prohlédla a konstatovala, že natržení ji nevadí, že daleko závažnější jsou červené pruhy na kraji bankovek. Dlouze je prohlížela a pak mi řekla: "Chcete upřímnou odpověď? Takové červené pásy mají bankovky po loupežích ve chvíli, kdy se ve vacích rozpráší bezpečnostní barva." Byl jsem z toho paf, protože do prasátka jsem si pravidelně odkládal právě peníze, které jsem v hotovosti dostal za starostování, tedy z obecního úřadu. Pravdou je, že jsem sám několikrát z banky peníze na výplaty a další výdaje vybíral, ale opravdu nikdy ne v kukle... S pochopením jsem peníze vzal zpět s tím, že zajedu do Budějek do ČNB, ať posoudí, z čeho barva může být a eventuálně mi bankovky vymění. Dorazil jsem domů, vzal do ruky prasátko a ejhle.... Ten nápis Island Peak 2011 (název hory, kam chceme jet), jsem napsal červeným fixem, a ač byl označen permanent, evidentně z plastu pouštěl. A když jsem některé tisícovky nebou dvoutisícovky strkal dovnitř, setřela se barva na kraj bankovek... Ale fakt, že to musímk vyřešit, trvá... Jednou cestou je ČNB a další možná dnešní pokus, kdy jsem jednu červenou bankovku použil k nákupu. Prošla...

Pro ukázku přikládám, jak dotyčné bankovky vypadají, horní část uprostřed...

Přijeli i Pat s Matem

29. března 2011 v 6:17 | Marcel
Kalendářně první jarní víkend byl ve znamení příprav na léto a částečně jarního úklidu. Na statek za námi přijeli naši instruktoři a většinu času jsme připravovali letní tábory, vymýšleli program a sestavovali první verze scénářů, dohadovali se na organizačních záležitostech. A abychom pořád jen neseděli u stolu věnovali jsme se i drobným úklidovým pracím na statku. Povedlo se nám krásně prořezat borovici na dvoře, holky prohrabaly trávu, pálili jsme větve, klestí a nálety z nebližšího okolí, uklízeli ve výběhu. A dva šikulové, Viky s Matějem, dostali za úkol uklidit na půdu necky a šráky po zabijačce. A protože u počátku plnění úkolu byly i mladé krásné slečny instruktorky padla sázka, zdali dokážou Viky s Matesem dostat necky na půdu pouze ve dvou jedním daným způsobem. Pánové se na to náležitě oblékli a dvacet minut koumali a zkoušeli až se jim povedlo necky na půdě uložit a světe div se, dokonce v původní velikosti a podobě... Co bylo předmětem sázky obě strany bohužel velmi pečlivě tajily.
Protože se nepovedlo Pata s Matem vyfotit s neckami (fotky byly příliš tmavé) dokládám jejich vysoké pracovní nasezení jiným obrázkem.

Co je to koňská síla

28. března 2011 v 8:46 | Marcel
24. března - Ve čtvrtek jsem se navečer vracel z Budějovic a po zaparkování před statkem jsem uviděl Ivču, kterak má u pergoly uvázané koně a v podvědomí jsem si říkal, že na dvoře je něco špatně. Do toho všeho se Ivča tvářila trochu divně, ne provinile, ale jinak. A mlčela. Pak jsem si všiml - už nemáme na dvoře dětské houpačky, jsou na sračky a mohou být použity pouze k vytápění... Na můj dotaz co se tady dělo mi bylo vysvětleno, že Jolana s Pilasem byli uvázáni u dřevěné konstrukce houpačky (pro představu z klád sestavená dvě A spojená horním břevnem) jako vždy a Ivča je čistila (oba se opět vyváleli ve výběhu a protože jsme očekávali veterináře bylo vhodné mít oba koně čisté). Jolana se něčeho lekla (občas je to hysterická ženská), trhla za konstrukci houpaček, ta se trochu zakymácela a to ještě více Jolanu vylekalo. Vzepjala se na zadní, to už ji pomohl i Pilas a z houpaček jsou polámané klády na zemi...
My si konečně na vlastní oči můžeme představit, co představují dvě koňské síly.
Naštěstí se nikomu nic nestalo, jen jsme měli s Matějem postaráno o zábavu na páteční dopoledne při demontáži jednotlivých částí...
Z toho vyplývá, že mne čeká další poprvé, nové houpačky jsem taky ještě nestavěl...

Na samotě ale ne sami

21. března 2011 v 10:19 | Marcel
Už jsem psal, že změna z bydlení v naší zvolské řadovce do statku je velká, řekl bych brutální. Změnilo se snad skoro vše, nač člověk pomyslí (nemám zatím ani sprchový kout a musím chodit do vany, čím jsem ve Zvoli opovrhoval). Jedna změna je však velmi pozitivní. A to potkávání se s lidmi. Je to neuvěřitelné, ale s mnohými přáteli se potkáváme více na statku než v dobách, kdy jsme byli ve Zvoli. Minulý týden byl například velmi příjemný. V úterý a ve středu za mnou přijeli zvolští přátelé Vladimír s Jaromírem, zůstali na noc, popovídali jsme u sklenky, byli na procházce po okolí a měli na sebe spoustu času. V pátek volá kamarád Karel, (kterého jsem poznal v Himalájích a se kterým plánujeme i letošní podzimní expedici do nejvyšších hor) že má cestu poblíž, jestli se může zastavit. A že má "čistě náhodou" v autě mapu a mohli bychom zase něco probrat.. Bylo z toho moc příjemné odpoledne. A v něděli jsem byl na střeše koňských boxů a pobíjel ji krytinou a před statkem zastavilo nějaké auto. Ivča šla zkontrolovat kdo přijel a on to byl bývalý kolega z jedné firmy Aleš - vezl rodinu na Hlubokou na zámek a raději než na prohlídku se jel podívat, do čeho jsme se to vrhli...
Ne každý týden je takto intenzivně příjemný, ale je skvělé, že si k nám kamarádi najdou cestu. Nic nás nemůže potěšit více.
O tomto víkendu nám začíná maratón - všechny víkendy až do poloviny září jsou obsazené, o letních týdnech nemluvě a v červnu tady taky nebudeme úplně sami ani ve všední dny... Bude to sice něco jiného, ale můžeme poznat nové lidi. To ale neznamená, že za námi nemůžete přijet, naopak, na kafe, čaj nebo neřidiči na pivo kelíšek jste vítáni kdykoli.

Kurva, zas padá

18. března 2011 v 9:34 | Marcel
18. března - Vypůjčil jsem si známou repliku Jarka Nohavici, vím a děkuji za ni. Ale pěkně popořádku.
Včera večer jsem si z Budějovic domů dotáhl i Matěje. Doslova, protože mu opět záhadně kleklo auto, navázal jsem si ho za své (to auto, ne Matěje) a dotáhl na statek. U piva jsem s klukama, kteří jsou u nás na brigádě, a s Matějem povídal, co by se dalo ještě dělat, a to i přes nepřízeň počasí. Hlavně mám v plánu položit na střechu boxů pro koně IPU, která už tři měsíce stojí u nás v obýváku, nejteplejším to místě široko daleko. K tomu ale musí být alespoň trochu teplo a střešní prkna musí být suchá. Sice přes den pršelo, ale navečer přestává a kdyby zafoukal vítr, prkna rychle vyschnou. Nebo aspoň ve čtyřech všechny válce odvezeme do výběhu a společnými silami ty těžké mrchy dostaneme na střechu.
Ráno se probouzím a ještě se zavřenýma očima vnímám, že zvenku není slyšet bubnovat déšť. Super, promítám si, co vše připravíme a jaký bude postup, abychom to v pohodě vše a rychle zvládli. Posadím se, otevřu oči a ..... Proto ten nadpis. Vločky nejsou slyšet, chumelí velmi hustě a venku začíná být zase bílo, ach jo. Tak jen drobné práce venku a navíc ne na dlouho, za chvíli budeme všichni mokří.

Příjemné spaní...
Pro zajímavost jsem si vzal na noc do ložnice teploměr, abych si definitivně zodpověděl otázku, při jaké teplotě spíme v pokoji, ve kterém běžně netopíme a který je za silnou zdí od vytopeného obýváku. Předpoklad se naplnil, ráno teploměr ukazuje 13,4°C. Ale pod dobrou peřinou a společným přehozem se dá opravdu spát příjemně. Na druhou stranu, na podzim mě v Himalájích čekají teploty daleko nižší...

Zase máme labutě

16. března 2011 v 16:37 | Marcel
15. a 16. března - teplotní rekordy se lámaly i u nás, sluníčko vyhnalo teploměr nad 15 stupňů a já šel s motorovou pilou "provětrat" hájek u rybníka. Celé dopoledne jsem seřezávgal náletové dřeviny a prořezával lesík od soušek a dalších už větších stromků. Máme tady na týden dva brigádníky, Kubu s Ivanem, a kluci budou mimo jiné prořezané stromky vytahovat z lesa. Při řezání jsem si všiml, že hluk motorové pily vyrušil ze spánku dvě labutě, které se uvelebily na ještě zamrzlém rybníku. Protahovaly se a zkoumaly, kdože je to ruší. Bylo by fajn, kdyby k nám zavítaly na delší dobu, podzim s dokonce čtyřmi labutěmi na rybníku byl kouzelný.
Protože kluci tahali stromky z lesa s pomocí našeho traktůrku jel jsem dokoupit benzín do kanystru. Natankoval jsem auto, načepoval benzín do kanystru a platil. Hlavou mi pak blesklo, že mi zase z kotelny mizí zápalky a řekl si ještě o celý balík. Doplatil jsem dvacku za zápalky a odcházel. Ve dveřích jsem se zastavil, otočil na prodavačku a řekl: "Asi vypadám trochu blbě s kanystrem benzínu a zápalkami, co?" Oba jsme se zasmáli, paní poznamenala něco o ohníčku a já zamířil domů.
Je škoda, že ve středu se prudce ochladilo, ale Kuba s Ivanem pracují neuvěřitelně vytrvale. Začínají kolem půl deváté a po přestávce na oběd končí večer kolem šesté. Do teenagerů bych to neřekl, strašně nám to pomohlo v mnoha drobných pracech.

Konečně i obrázky

14. března 2011 v 17:10 | Marcel
Konečně jsem přepral techniku a povedlo se mi vložit do článků i fotky. Protože jsem nějakou dobu nedržel foťák v ruce jedná se opravdu o archivní obrázky. Takže pokud si projdete všechny články směrem dolů uvidíte konečně i první fotodokumentaci. A další fotečky budou, věřím, už jen aktuální.

Sám doma na statku

13. března 2011 v 8:52 | Marcel
Ivča odjela letos podruhé na lyžák a teď vzala s sebou i Honzu a dokonce naši Chiky (!!!!), Matěj jel pomáhat babičce s dřívím a drobnými pracemi, když je pořád nechodící se zlomenou nohou. Tak ráno vstanu, nakrmím koně, domácí kočku, nově i venkovní kotě, které máme na lovení myší a sám si určuji, která práce má prioritu...
Když jsme chodili krmit koně s Honzou v době, kdy Ivča byla na minulém lyžáku usoudil jsem, že když teď nemohou koně na vyjížďky, dám na doporučení kováře a majitele Pilase Milana - Čerta a koně po výběhu trochu proženu. Vzali jsme s Honzou můj honácký bič a párkrát ve vzduchu práskli, já vběhl do výběhu a tleskáním a voláním typu :"heja, heja, heja" jsem koně rozpohyboval. A nestačil jsem se divit. Koně šly hned do trysku na konec výběhu, tam se otočily a zpět, tam a zpět.... Na tryskající a cváklající koně byl úchvatný pohled, viděl jsem to naživo vlastně poprvé, ale vzhledem k tomu, že výběh je ohraničem jen dvěmi pásky elektrického ohradníku měl jsem obavy, zda to Jolana s Pilasem ubrzdí. Ubrzdili, ale jako bych měl před očima scény z pohádek Walta Disneyho, kdy zvířata na poslední chvíli brzdí stylem vytrčených nohou před sebou a hlína jim létá od kopyt nebo tlapek. Tak můžu říct, že tyto scény nejsou nereálné, takhle to opravdu ve skutečnosti může vypadat. I opakovaně, když se otočili a pádili na druhou stranu, a zase k nám... Utíkal jsem pro mrkev a chleba, abych je uklidnil a nemusel vysvětlovat, proč je ohradník povalený a výběh prázdný... Naštěstí se povedlo a i vytryskaní koně vypadali spokojeně...
S elektrickým ohradníkem není moc legrace, sám jsem dostal už nějakou ránu, ale nejhůře to nedávno odnesla Chiky. Říká se, že nejlepší škola života je vlastním prožitkem - a Chiky si kousla do zapnutého ohradníku. Dostala do měkkých mokrých tkání v hubě ránu a nadpsí rychlostí téměř bez doteku země zmizela doma, zalezla pod stůl a několik hodin jsme o ni nevěděli. A že se něco naučila je pravda - když jdeme krmit, Chiky leží v uctvivé vzdálenosti mnoha desítek metrů od vývěhu a jen nás pozoruje a čeká.

A je po záhadě

12. března 2011 v 19:38 | Marcel
Několikrát jsem se zmínil o záhadně se rozsvěcujícím světle v chodbičce u sálu a Ivčiných pocitech, že tady s námi bydlí ještě někdo neviditelný. Bohužel i tato záhada je vysvětlena naprosto prozaicky, byť pro mne naprosto nepochopitelně... Včera u nás byla objednána oslava narozenin a jedním z hostů byl také bývalý majitel statku. V pozdních večerních hodinách jsme seděli a povídali a já se zmínil o naší světelné záhadě s tím, že jej možná zaujmu. Michal se ale pousmál a konstatovat, že je to jednoduché - světlo v chodbičce je napojeno na světla u nás doma před koupelnou a tudíž ve chvíli, kdy někdo rozsvítí světlo cestou do koupelny, rozsvítí také u sálu. A protože máme doma v chodbičce slabou úspornou žárovku večer se moc nezhasíná. Proto svícení i v noci při mém přikládání nebo zamykábní venkovních vrat...
Kdysi totiž zeď mezi oběma chodbičkama nestála a světlo bylo děláno zároveň pro celou oblast. No a ve chvíli, kdy se chodba rozdělila už nikdo světlo neřešil, což já tedy nechápu, další polovičatá věc. Ale bohužel budeme muset objevit něco nového, co budeme zkoumat.

Že by jaro?

10. března 2011 v 9:11 | Marcel
9. března je konečně první jarní den, kdy můžeme ven jen v triku, teploměry ukazují až 12 stupňů. V zimě nám nějak zatuhl zámek ve venkovních dveřích a ty šly zavírat jen poměrně velkou silou. Trochu pomohla výměna zámku, ale definitivně až nynější oteplení. Tak si užíváme luxusu tepla a normálního zavírání a zamykání dveří. Do toho ale samozřejmě pořád topím alespoň doma v kamnech a dříví ubývá a ubývá...
Co je pro mne stále nepochopitelné je ono již zmiňované světlo v sále. Podruhé se stalo, že sál byl zamknutý, klíč jsem měl v kapse a v sále začalo svítit jedno ze světel... Světlo si ale dává pozor, ve chvíli, kdy jej pravidelně pozoruji se nic neděje. jakmile ale pozornost ochabne rozsvítí se. Nezbývá než trvale pozorovovat a světlo si dá klid.
Pěkného počasí využíváme taky k vyjížďce na koních. Pilas, na kterém jsem se odhodlal jezdit, je hodný, ale má i svou hlavu. Občas se mu zachce na louce nebo krásné lesní cestě cválat, do čehož já ještě nejdu, ze cvalu mám pořád dost velký respekt. Daří se mi držet Pilase jen v klusu, to ale zase není spokojený on a v následujích desítkách minut mi to dává sežrat. V lese nejde rovně po cestě, ale vymetá okraje a nevěřili byste, kolik je v lese na krajích cest v trochu větší výšce větviček. A ať dělám cokoli jsme pořád ve větvích (připomíná mi to začátečníky vodáky na kánoích, kteří vymetají cik cak břehy řeky a říká se, že vymetají vrbičky - já vymetám stromečky na koni). A ve chvíli, kdy mi jedna větev shodí čepici a já pro ni seskočím ucítí Pilas tu pravou šanci a nenechá mě hned tak nasednout do sedla, krok sem, krok na druhou stranu a Ivča se na Jolaně kousek dále potutelně usmívá...
Tyhle vyjížďky mají ohromné pozitivum v poznávání okolí. Na kole jsem tady ještě nevyjel a když jsme s Pilasem v pohodě můžu se okolím kochat a vnímat jej daleko více, než z kola. To bych musel řídit, tady Pilas řídí mne.
Z krásného jarního naladění mne ale postaví na zem předpověď. No nic, vzhůru ke kamnům...

Jedna vzpomínková

8. března 2011 v 6:23 | Marcel
I když se snažím zapsat si do poznámek maximum zajímavých událostí stane se, že o něčem tolikrát mluvíme až si myslím, že to zapsané mám. Proto se teď vrátím na začátek prosince, do období velmi hektického, protože jsme byli v pro nás novém zápřahu asi 6 týdnů a do toho jsme řešili problémy hlavně s topením.
Byl jsem na dva dny zpět ve Zvoli a protože ze zákona má každý placený člověk pracující ve funkci starosty či místostarosty i na úrovni obce po složení mandátu nárok na odstupné, bylo vyplaceno i mně. Zpět na statek jsem dorazil pozdě večer s hotovostí v tašce a přemýšlel jsem, kam peníze teď dát. I vložil jsem peníze do knihy na mém nočním stolku v ložnici. Ráno jsem automaticky šel zatopit do kotelny, blížil se víkend a bylo nutné mít na pokojích teplo. Zatápění v té době čerstvým mokrým dřívím trvalo déle, proto jsem se domů na čaj vrátil něco po půl deváté. V kuchyni seděla Ivča se slzami na tvářích, zdrcená a u velkého panáku rybízového likéru (nepamatuji se, že yb si ho někdy po ránu dala). A druhý prázdný měla nachystaný pro mne. Hned ve dveřích jsem slyšel dotaz, co si dám a ať se na to posadím. Nic jsem nechtěl a trochu apaticky se ptal, co se zase stalo.
Ivči se podařilo nezavřít dveře do ložnice a náš nový přírůstek, nezvladatelná labradorka Chiky si našla cestu do našeho pokoje a tam ji zaujala má kniha. Protože se jí zdálo zbytečné snažit se vytrhnout listy z knihy když už tam nějaké volné byly, nepohrdla jimi... V tu chvíli si Ivča v kuchyni všimla nebývalého klidu a to ve spojitosti s Chiky nevěstí nic dobrého. Po chvíli Ivča našla černou neřízenou chlupatou střelu na hromádce dvoutisícovek a s cuckama v tlamě. Ivča vrthla do pokoje, rozehnala se ještě ve dveřích a malíčkem nejdříve strefila futra a pak už byla na řadě Chiky... Chvíli se spolu praly, Ivča tahala štěněti cucky z tlamy, po pár minutách vyhodila psa ven a posbírala ze země zbytek bankovek... Pak už jsme našel apatickou Ivču v kuchyni u panáka. Vyslechl jsem si ranní historku, spočítal jsem zbytek a zjistil, že zkáza byla naštěstí objevena v počátku a Chiky si pochutnávala na první bankovce. A protože byla Ivča v lovení zbytečků peběz z tlamy důsledná, v bance nám dvoutisícovku ve formě puzzle nahradili novou vkuse. Jedinou nevratnou památkou pak je už jen asi natrvalo poškozený kloub na Ivčině malíčku od nápřahu a úderu do futer.
A o nejbližším víkendu na toto téma poznamenal rádobyvtipně náš kamarád Láďa: "Teda vy si tady ale žijete, když i pes má u vás snídani za dva litry..."

Kde vlastně jsme

7. března 2011 v 10:43 | Marcel
Reaguji na připomínku, že lidé, kteří u nás nebyli si nedokáží představit, kde jsme a jak náš statek vypadá. Když už čtete můj deníček na internetu, můžete se podívat na www.statekvystice.cz. Jedná se tedy o klasický staročeský statek čtvercového půdorysu s velkým dvorem s tím rozdílem, že v něm již nejsou žádné hodpodářské budovy, ale jen pokoje a společenské místnosti. Tedy s výjimkou kotelny, ale ta je někdy taky společenská až až. Oproti klasickému bydlení je tady vše poměrně dost daleko.
Říká se, že člověk by měl denně udělat cca 10 tisíc kroků. Půjčil jsem si tedy od kamaráda krokoměr a zkusil jen na běžných 24 hodin, tedy i s nočním přikládáním. Bohužel ke konci dne došla baterka, ale to už krokoměr ukazoval před deset tisíc a měl naběhnuto zastavit se okolo 13 tisíc kroků...

Jeden toaletní

6. března 2011 v 21:37 | Marcel
4. března - protože už jsem strávil poměrně hodně času čištěním odpadu na ženských záchodech a následným úklidem přilehlých místností rozhodl jsem se napsat "manuálek" k používání výštických záchodů. Když to počítám zpětně, strávil jsem doposud zprovozněním toalet asi 14 hodin čistého času. No čistého, to se právě nedá říct, ale času určitě... Ve chvíli, kdy u nás někdo dosedne na toaletu může si přečíst:

Možná vypadá čtení na tomto místě zvláštně, ale pro opravdu spokojený pobyt na toaletě pro nás všechny - pro vás nyní a pro nás možná později, doporučujeme tento postup používání:
- proveďte kontrolu, zda je přítomen toaletní papír (bez něj to fakt není ono)
- po vykonání potřeby použijte právě jen toaletní papír (jehličí a lopuchy se nedoporučují, kapesníčky - papírové ani látkové opravdu ani náhodou ne)
- do mísy, PROSÍM, neodhazujte nic kromě právě TOALETNÍHO PAPÍRU (východní civilizace do mísy nemohou vhazovat ani toaletní papír, jsou na něj určeny koše).
Zcela určitě do mísy nepatří vata, vatové tyčinky do uší, hygienické vložky, noviny, autíčka nebo panenky. Ty se opravdu nerozpustí a rozpuštění v odpadových trubkách je podmínkou čistého odpadu.
- Následuje fáze spláchnutí - úplně, dlouze a do úplného vyčerpání nádrže - u nás se vodou opravdu šetřit nemusí a vám je nyní lépe a zase tak moc nikam nespěcháte, ne…? J
- Teď by měla být mísa prázdná a plná jen čisté vody. Pokud tomu tak není postupujte podle předchozího bodu ještě jednou…
Děkujeme, dodržením tohoto postupu jste mi ušetřili poměrně dost ne úplně zajímavé práce…
Marcel
Při nedělním závěrečném obědě jsme požádali o klasickou a námi vítanou zpětnou vazbu, co by u nás mohlo fungovat lépe, co lidem chybělo, co vše by se dalo vylepšit. Jeden mladý muž nad talířem vepřového se zelím poznamenal, že když byl na záchodě a přečetl si manuálek cítil se trochu jako blbeček, který neumí používat záchod. Na druhou stranu ale že asi chápe, proč tam ten text visí, že s odpady máme problémy a že to není určitě úplně příjemná práce. Co v tuto chvíli odpovědět - jen že u oběda o tom opravdu nechci mluvit
Ale víkendová skupina, instruktoři občasnkého sdružení Prevent, byla úžasná, dělali si svůj program a my se starali "jen" o zázemí... Jen více a houšť takových lidí, kteří jsou naší krevní skupinou.

Není nad teplo

4. března 2011 v 10:17 | Marcel
4. března - zase přišly mrazy, nad ránem máme kolem osmi až deseti pod nulou. Nicméně měsíce dřiny a odříkání přinesly své ovoce a celý objekt je krásně vytopený. Na apartmánech je více, než jsme byli zvyklí mít ve Zvoli, to znamená 21°C a více, na sále taky, takže i jógová cvičení probíhala v pohodě. A na pokojích a v jídelně je jen o maličko méně, ale dosáhnout dvacítku není problém. To vše za předpokladu, že si všichni účastníci zavírají dveře. Všem sice říkáme, že tady není čudlík, kterým se otočí a přitopí se. Na druhou stranu může každý najít nový přístup k teplu a více si ho vážit. Ve Zvoli mi to taky nepřišlo jako nic zvláštního, ale tady tedy ano...

První záhady

4. března 2011 v 10:04 | Marcel
1. března - večer hrajeme s Honzou pinčes a v přilehlých sociálkách někdo nechal svítit světlo, tak jej zhásínám. Sál zamykám a když jdu před půlnocí přiložit koks na noc všímám si, že na sociálkách u sálu se zase svítí. Po domácích dotazech tam ale nikdo nebyl... Jak taky, když mám celou dobu klíč u sebe v bundě. Ivča celou dobu říká, že tady s námi bydlí někdo neviditelný.. Ale umí ten neviditelný rozbít i tabulku ve skleněné výplni dveří? Asi před týdnem jsem si totiž všiml, že jedna malá tabulka cca 15x15 cm ve výši pasu je rozbitá. Tabulky jsou naštěstí dvojité, takže dovnitř nefouká, ale přesto... Ale opět ji nikdo nerozbil. Jsem zvědav, jestli se to někdy vyřeší. Ze Zvole máme totiž jednu rodinnou záhadu, kdy jsem našel v záchodové míse plavat oloupaný banán ale nikdo ho tam nehodil... Tak vzhůru k dalším výštickým nevysvětlitelným jevům.

Únor bílý nás posílí

3. března 2011 v 14:33 | Marcel
28. února - topím vkuse do dalšího víkendu, protože další skupina přijíždí už ve čtvrtek a nevyplatí se nechat kotle vyhasnout. Máme doma kolem dvaceti stupňů a dlouhodobě vedro. Poprvé po čtvrt roce…
26. února - na avizovanou zabijačku přijíždí kamarádi ze Zvole a ohrobečtí ochotníci a muzikanti v jednom. Páteční večírek u kytar se protáhne do půl třetí. Ráno vstávám v půl 6, rychle do kotelny a pak už požadované přípravy na zabijačku. Musíme připravit horkou vodu a před osmou přijíždí řezník s prasátkem. Vše je připraveno a všichni přihlížíme zabití a následnému míchání krve, kterého se ujímají vlastníma rukama Ivča a Vladimír. Řezník rychle sdělává maso, mamina s tetou jsou v kuchyni, zbytek lidí je zapojen do práce dle aktuální potřeby - řezání sádla na špek, odnášení masa, mletí na jitrnice a jelita, příprava na tlačenku, krájení masa na řízky… Dopoledne přijíždí dalších asi 10 návštěvníků a dvůr je velmi příjemně plný. Po obědě, který jsem nestihl a všichni si pochutnávali na ovaru a žebrech se už dělají jitrničky, jelita a tlačenka a muzikanti k práci krásně hrají a zpívají.. Odpolední sladkou tečku obstarala paní starostová, která upekla a přivezla valašské frgály a koláčky… Vše končí okolo čtvrté hodiny odpolední. Pan řezník s námi sedí dlouho večer na baru, neustále odkládá odvoz a nakonec ho odváží jeho dcera se slovy, že později už fakt přijet nechce. Pochvalu jsme dostali také od maminky, která tady osobně nebyla ale vyslala k nám celou rodinu včetně babičky.
Zase se přesvědčujeme, jak je ten svět malý. Řezník se potkává s dávným kamarádem z fotbalu, kterého přivedl Vladimír, náš kamarád ze Zvole. Ona zmiňovaná babička zase zaskakovala dětské lékaře našich kluků v Praze… Těší nás, jak vše do sebe příjemně zapadá.
24. února - byl jsem pozván na budějovický magistrát k projednání mého přestupku, nadýchaného alkoholu za volantem. Velmi příjemný pán se mne nejdříve zeptal co nás zaválo tak daleko od předchozího bydliště. Nechtěl jsem zabíhat do podrobností, jen jsem řekl základní věci o snaze vybudovat středisko pro děti a mládež… Pak mi byly ukázány všechny protokoly a atesty přístrojů a nakonec i protokol z odběru krve. Mezi spoustou čísel mi byl ukázán můj výsledek - po krevní zkoušce jsem měl v krvi nulu.. Načež mi bylo navrženo, že mi řidičák o patro níže vrátí… Kdo by to nebral.
18.- 20. února - na celý víkend máme skupinu velmi příjemných lidí, jsou zaměření na cvičení jógy a věci k tomu přidané. Zadali si vegetariánský jídelníček, naše vařící tety jsou z toho trochu šílené, ještě nikdy nevařili bez masa a hlavně bez vajec. Takže nedělní bezvaječné palačinky se špenátem pro 32 lidí je pro ně dost síla… Ale vše zvládly skvěle a lidi si dokonce chodili pro recepty na jídla, které tety tento víkend vařily opravdu poprvé. Holt kdo umí, ten umí cokoli…
Opakovaně máme kuchyni chválenou, i já se naučil vařit pro 20 a více lidí a důležité je nebát se trochu improvizovat a ochucovat. Navíc práce v zástěře mne taky dost baví a uspokojuje. Jsme rádi, že naše kuchyně začíná být opravdu vyhlášenou a lidé se k nám na ni těší.
16. února - Přijeli k nám kamarádi ze Zvole. Ivan s Janou a malými dvojčaty. Jejich první reakce byla pro nás už normální - krásné, ale proč tak velké… Strávili u nás odpoledne, holčičky byly krmit koníky a další kamarádi poznali, že naše změna nám asi může být ku prospěchu věci.
Už několik lidí nám nezávisle na sobě řeklo, že je tady krásně, balzám na nervy ale že nás a naše rozhodnutí ke změně nechápou.
13. února - moc pěkná neděle, o půl 7 nás budí Chiky, zkouším nereagovat, ale nejde to. V kuchyni jsou hovna a ač jsem si chtěl jít ještě lehnout probouzím se a po úklidu jdu rovnou ke koňům. Krmení probíhá podobně jako večer, jen jsem si při snaze udržet klid koní teď nesáhl na elektrický ohradník…
12. února - jsme doma s Honzou sami, jdeme dovalit do výběhu seno pro koně. Ve dvou se trápíme půl hodiny, asi by nikdo nevěřil, jak je válec sena těžký…
Já odpo udělám to, v co jsem nikdy nevěřil, že by bylo možné. Beru Chiky a jdu s ní na procházku. Poprvé se vydávám do okolí, procházím a mapuju si ho. Střídá se pěkný les s velmi neudržovanými pasážemi, rybníky, loučky a pole, velmi různorodé. Večer jdu krmit poprvé koně - pěkný adrenalin, oba jsou dost hladoví a na jídlo nadržení. Pilas navíc musí mít pod kontrolou, co dostávají a kolik, já mám obavu, abych se nedostal mezi ně. Nakonec se zdárně povedlo a já se vracím z výběhu, ufff.
8. února - Ivča přivezla z nemocnice Milušku, je na 6 týdnů nechodící. A v sobotu Ivča odjíždí na týden na lyžák… No comment.
Navíc odpoledne jsem nafoukal 0,3 promile zbytkový alkohol dvě a půl hoďky po pivu k obědu…. Dočasně nemám řidičák, holt den pech.
5. a 6. února - chceme se po plese vyspat,a ale kolem osmé mne budí telefon od tchýně že je v nemocnici s několikrát zlomenou nohou a jde na sál… Vstáváme a jdeme do práce a víkend je ve znamení stavby skříní, knihovny a pokládání lina. Učím se další věci, ale první pokoj, Matějův, je finálně hotov. Vzápětí dokončuji šatnu a pár míst už máme k obrazu svému… Tři měsíce po stěhování…
4. února - večer jdeme na místní svíčkový ples (svítí se při něm jen svíčkami). Místa máme u stolu se starostou a děláme si srandu, že aspoň budou další řeči - nejnovějším drbem je, že starosta jezdí na statek za milenkou… Já jen nevím, jetsli za Ivčou nebo za tchyní… Ples je příjemný, tombola bohatá a i my z ní leccos odvážíme. Pro Ivču největší výhrou je pak pytel obilí pro koně - ten sice nevyhráváme my, ale sousední stůl, výměna za rychlovaznou konvici je otázkou nabídky a poptávky… I Matěj se začal bavit, původně jel jen za řidiče, ale pak si vyhlídl pěknou černovlásku a jakmile ji z parketu propustil tatínek šel na věc. Obratem se dovídáme, že se jedná o neteř starosty…
3. února - ráno odvážíme staré a špatné lednice a mražáky do Olešníka, kde bude skupinový odvoz. A ve stodole objevujeme spoustu věcí, které bychom mohli použít - krásný dřevěný regál do dílny, staré školní židličky a lavice, sáně, branky na fotbálek… Nakládáme co můžeme a vracíme se. S asi dvouhodinovým zpožděním pak jedeme na dohodnutý nákup linolea do pokojů, máme tip na dobrý obchod za Budějkama. Musíme ale být po poledni doma, protože přijede odborník na čištění odpadů ze záchodu, mně se to nepovedlo. Výběr v obchodě je šíleně velký a vybírat s Ivčou je… No, nakonec se povedlo a díky kamarádovi podlahářovi máme nakonec slevu 28%. Jedeme domů a Ivča má telefon s firmou, která by měla dělat projekt na lanové centrum v lese u statku. Nakonec nedomlouvá den, ale hodinu návštěvy - na dnešek. Vzhledem k tomu, že má do toho přijet i Ivčina kamarádka na vyjížďku na koně… Nakonec ani tohle není konečná verze hektického odpoledne.
O půl čtvrté přijíždí pán na odpady, ukazuju mu to, vrháme se do práce. Za 10 minut přichází nějaká paní - jde za Ivčou ohledně ustájení dalšího koně u nás, rozhodne se počkat na ni. Za dalších 10 minut přijíždí Honza, kamarád stavějící kamna a pece a jde se podívat, jestli by bylo možné udělat v rámci mírné přestavby obýváku průduchy od kamen do dalších pokojů. Jdu tedy s ním dovnitř a nechávám odpadáře chvíli venku… Mít tak možnost být na třech místech zároveň… Honza je rychlý, z těchto kamen to nepůjde, utíkám na záchody. Několika fígly se daří odpad pročistit, těch sraček teda ale bylo…. Ivča dohaduje podmínky ustájení dalšího koně, já se vrhám na úklid věcí dovezených z Olešníka a do toho přijíždí kluci ohledně lanového parku… Jdeme tedy do lesa a kluci plánují a kreslí, odjíždí nakonec až před devátou hodinou večerní…

Leden, trochu klidu

3. března 2011 v 14:32 | Marcel
31. ledna a 1. února - na dva dny jedeme do Zvole a do Prahy, mám tam hodně schůzek, Ivča balí a uklízí domeček. A co potěší nejvíce, cesta z návsi domů, ten necelý 1,5 km ji trval 4 hodiny - tam někoho potkala, tam ji zahlédli z okna a volali na čaj a panáka.. To přátelství fakt potěší.
27. až 30. ledna - další změna, sedl jsem si na koně, na hodného Pilase. První den mne Ivča vodí jen po louce na lonži, další dva dny ale už jedeme na vyjížďky a je to příjemné - zvláště když se mnou Pilas nedělá psí kusy a poslušně nese. V neděli trávíme v lesích skoro 2 hodiny, klušeme, jen ze cvalu mám dooost respekt…
27. ledna - štípu dříví v kotelně a najednou mám u nohou malého čoklíka, jednohubku. Zmrzlý jako rampouch, omrzliny na tlamě. Vybíhám ven, kdo k nám jde a nikde nikdo. Tak beru čoklíka domů Ivči, ať zavolá starostovi a ohlásí nalezeného psa. Malý čoklík se však sotva ohřeje a vyjede po naší kočce, která utíká i po oknech ke stropu, tam se neudrží a jakmile se dotkne země nevítaná návštěva ji má v zubech. Ivča je odtrhla a vidí krev - naštěstí je ze psa… Na noc necháváme psa venku na mrazu a druhý den ráno si naštěstí pro pokojového a postelového miláčka přijíždí panička…
25. ledna - jsem v Ostravě a ráno mám první telefon z Olešníka - Jarda se mě ptá, jak vypadá cesta, jestli ji má prohrnout. Vysvětluji, že jsem mimo, ať koukne sám, když pojede okolo. O dvě hodiny později volá Jirka, jestli má cestu posypat… Naši se diví, jak to mám luxusně zařízené. Je to příjemné, když se kluci sami ptají a já se o silnici nemusím starat. Asi se budu muset revanšovat na plese…
18.- 22. ledna - od úterý topím, protože ve čtvrtek a pátek tady má setkání instruktorů Česká cesta, spřátelená outdoorová firma. Další nová zkušenost - stačí v pohodě začít topit ve středu, měli jsme ale doma teplo a zvláště Ivča si užívala. Ta se vždycky těší, až někdo přijede, že se zahřeje. Já se pak těším až odjedou a já můžu přestat topit… Instruktoři jsou spokojení, líbí se jim a je to znát i na baru. Až na jednoho vykutáleného jihomoraváka, který chodí "tajně" pít na apartmán. Jednak na něm je vidět, že má upito a z jednoho malého piva to fakt nebylo a druhak ty dvě lahve kpt. Morgan rumu nechal na pokoji. A u placení se dušoval, že byl na bar zván a proto nemá útratu… Jak ubohé.
V sobotu mám narozeniny a z pátku na sobotu v noci přiložil Honza od baru, na kterém vydržel do čtyř hodin ráno. A já si můžu konečně přispat. Chyba lávky, před osmou mne Ivča budí, ne však narozeninovým políbením, ale větou:"Je mi to líto, nerada tě budím, ale ženské záchody jsou ucpané". Holt ženské nesplachovaly a záchody jsou papírem opravdu úplně zašpuntované. Čistit ale nestíhám, navíc sám to nezvládnu, čeká to až se vrátíme ze Zvole a s Matějem pak strávíme příjemnou dvouhodinovku…
Je zvláštní, jak mnoho věcí najednou dostává v nových životních souvislostech jiný význam, než měly původně. Například že moira lyžařské ponožky nejsou jen na lyžování, ale dají se nosit v pohodě doma. Teplé funkční triko si neberu jen na hory nebo na zimní venkovní sport, ale taky se dá krásně nosit doma. Někdy se dá v pohodě žít v jednom vytopeném pokoji, na noc stačí na zem položit matračky. A když je chladno a nechce se člověku převlékat dá se spát de facto v oblečení, které zrovna má na sobě. Musíme taky vstřebat nové věci - nemáme poštovní schránku a pro všechno si musíme jezdit na poštu. Nejbližší obchod je přes les asi 3 kilometry, autem však téměř dvojnásobek vzdálenosti, protože se musí jet oklikou. To je někdy problém když člověk chce ranní noviny nebo čerstvé pečivo. Nedá se vyběhnout ven a za chvíli být zpátky.
14. ledna - na víkendové soustředění příjíždí florbalové chodovské céčko. Protože mají kluci ještě i v pátek trénink večeří u nás těsně před půlnocí, povídáme u piva a pak někdo o půl druhé poznamená, že by si teď s chutí dal pinčes. Odpovídám, že není problém, že můžou a kluci se diví a obávají se, jestli někoho nebudou rušit. Není koho, nejbližší sousedi jsou 3 kiláky a my spíme ve vzdáleném rohu statku…
12.- 13. ledna - přes den topím dřívím, na noc koksem a v obýváku máme teplotní rekord, teploměr ukazuje 21,1 stupně.teplo je i v pokojích, kotel mi přes noc nevyhasíná. Večer vše načasuji jen na jedno noční přiložení, dvakrát se nabídl Honza, že vstane a přiloží a ráno o půl osmé je pořád žhavo, super!!! Tak že bych na to konečně přišel? Teď ještě vychytat i druhou větev.
V dílno-skladu stavím regály a konečně uklízím věci, které jsme si před dvěmi a půl měsíci přivezli a položili na zem… Do toho všeho uzavíráme termíny na letošní rok a přijímáme přihlášky na akce. Dokonce se nám už přihlásilo 10 lidí na zabijačku, na kterou ještě nemáme objednané prase. To Ivča vzápětí udělá, takže máme vše pod kontrolou - aby bylo jasno, máme objednáno prase i s řezníkem…
11. ledna - tak jsme se odhodlali a objednali nový koks a dříví, dalších 45 tisíc v pr…(ano, je to 3x15 tisíc). Naštěstí mi koks složili pásem až ke dveřím kotelny a dřevo je kombinací buk a smrk, hodně nemusí ani na štípačku a vypadá to, že dříví je daleko více suché, než první várka. Myslím, že tohle množství nám už vydrží do konce zimy.
Ode dneška topím, protože přijeli topenáři a procházeli se mnou celý systém, odvzdušňovali jsme radiátory, našli skryté manuální centrální odvzdušňovací ventily a v kotelně objevili naprosto zbytečné trubky, které studenou vodu vracející se z okruhu nevedou do kotle ale rovnou míchají s tou teplou z kotle. Ach jo, na co vše budu muset mít ještě maturitu.
5 - 7. ledna - odpočíváme a lížeme si rány, všechno dříví mám dávno připraveno k topení, koks dochází, uklízet se nám nechce. Promítla se na nás všech únava, sem tam nás navštíví nějaký kamarád. Jen když taje tak denně odčerpávám hodně vody ze štoly pro teplovod pod kotelnou a musíme odsekat led ze dvora. Jediným zpestřením bylo natažení igelitů na střechu stájí, aby nepršelo dovnitř na koně a na slámu pod nimi (pořád nemám položenou "IPU", protože mrzlo a na střeše byl sníh).
4. ledna - až mezi svátkama jsem se jakž takž naučili topit v kamnech JOTUL, které máme v obýváku. Nám dlouho jen dýmily a vzlínaly a až po měsíci intenzivního používání nám opravdu topí… Ale žádný učený z nebe nespadl, ne? A s mokrým dřívím se nedají dělat zázraky.
2. ledna - ráno přestávám topit, kolem poledne odjíždí poslední kamarádi a my máme poprvé po šesti dnech volné odpoledne. Ale co jsme chtěli, to máme… Jsme rádi, že vše proběhlo bez výrazných komplikací a že všichni tolerovali chladnější pokoje. My si na zimu už zvykli, běžná teplota v pokoji není dopoledne vyšší než 15 - 16 stupňů, ale všichni, kdož jsou zvyklí na teplotu přes dvacet stupňů u nás mohou zažít teplotní šok. Ale jsme na statku, tak to většina bere naprosto v pohodě a eventuálně teplotu dohání na baru.
1. ledna 2011 - ráno je koleno výrazně lepší, pohled na něj je sice šílený, modrofialová koule velikosti pomela, ale chodit můžu daleko lépe, ohnout koleno taky… Vypadám opravdu zajímavě, stahovací obvazy na pravém lokti a levém koleně, a to jsme tady teprve 2 měsíce…

Prosinec

3. března 2011 v 14:30 | Marcel
31. prosince - přes den hrajeme stolní hry, rodinky jezdí na běžky a na výlety po okolí, u hráze hněvkovické přehrady je krásně udělané kluziště, tak kluci jedou hrát hokej i tam. V deset hodin dopoledne mám telefon od starosty, že jen v Olešníku je asi 100 lidí… Svařák mám hotový, začínáme grilovat a před jedenáctou je na dvoře asi 130 lidí, narychlo přikupujeme další klobásy a grilujeme vše, co máme… Vcházím do hospůdky a tam je hlava na hlavě a Ivča s kamarádkou Evou se otáčí na baru. Pivo a poněšické pálenky jdou na dračku. Před jednou hodinou všichni odchází a my doděláváme oběd našim lidem, bramboračku a klobásy,. Které jsem uchránil téměř vlastním tělem… Když jdu ke grilu, o který se teď stará malý Daník a obcházím ho, uklouznu na ledu a abych nerozbil sklenici, kterou mám v ruce, padám přímo na koleno a loket. Bolí to jako čert, ale snad to bude v pohodě. Uklízíme po obědě, jdu do kotelny, kde mne zastihnou dva telefonáty a po necelé půlhodině nemůžu odejít, koleno neskutečně nateklo a ztuhlo. Odpolední hokej nedám, jdu si lehnou a ledovat, na koleno není vůbec pěkný pohled.
Večer je to mírně lepší, otevíráme silvestrovské casino a zvláště děti rozjíždějí ruletu ve velkém stylu. Závěrečná dražba je plná emocí a je akorát čas na rachejtle a přípitek. Protože mám v sobě prášky proti bolesti odcházím spát, o bar i kotle se stará Honza - naštěstí…
29. prosince - jsou tady skoro všichni návštěvníci, stojím na baru a pro změnu neodtéká dřez na baru. Beru čistidla, hodinu se trápím, ale nic. S největší pravděpodobností odtok, který je v hadici a dělaný jako letní, někde zamrznul…
Nakupujeme víno na svařák a klobásy na silvestrovské grilování pro návštěvníky z Olešníka, Chlumce a Nové vsi a volá starosta, že těch lidí bude asi více, nějakých 70. Trošku se začínám děsit.
Myčka zase zlobí, podle instrukcí opraváře nakláním a vyklepávám nečistoty a myčka naskakuje, v podvečer se navíc chytila myš…
27. prosince - začínám opět topit, na Silvestra očekáváme postupně necelých 30 lidí. Dochází dříví i koks a to ještě nemáme ani polovinu zimy. Po hodině topení je kotel přehřátý a já si vzpomínám na slova topenářů, že nemrznoucí směs má vyšší hustotu a musí se pořádně promísit. Proto jsem ještě před vánocemi měl dva dny puštěné čerpadla. Přesto mají čerpadla nyní zahřátou směs problém do trubek protlačit. Nalévám si sklenku červeného a nejde než čekat, prý se to za chvíli procpe… Telefonátem mírně znervózňuji tatíka, který si tady taky leccos zažil, ale po hodině přehřátí se vše stabilizuje a systém začíná fungovat. Sláva, protože by asi nezůstalo jen u jedné sklenky…
Silnice jsou protažené i posypané, spolupráce s obcí je vynikající.
Začínám opět vstávat i v noci, aby nám nevychladl kotel, znamená to přikládat po cca 4 - 5 hodinách, pokud koks dobře hoří. Když to říkám kamarádům zlé jazyky tvrdí, že vstávám jako bych kojil…A to jsem třetí dítě nechtěl a raději nechal Ivču, ať si pořídí koně…
Přijíždí opravář na myčku, tráví v kuchyni asi 2 hodiny a verdiktem je myší sežraný polystyrenový plovák a sepnuté čidlo. Proto se automaticky zapíná čerpadlo na odtok vody. Na záruku to není, nicméně nám myčku zprovozňuje a doporučuje nastražit všude pastičky na myši. A kdyby se problém opakoval mám myčku naklonit a několika jemnými kopnutími vysypat zbytky polystyrénu ven, aby tam nedělal nepořádek a nespínal čidlo.
26. prosince - přijíždí kamarád Čert a přiváží nám druhého koně, dvacetiletého Pilase, který je trénován pro filmové scény. Prý téměř neexistuje pohádka, ve které by nehrál, jezdili na něm Gepard Depardieu nebo Lucka Vondráčková. Prý si na něj může sednout každý blbec a dokonce i já…
24. prosince - ani mi nepřipadá, že jsou vánoce. Nicméně včera jsme si donesli a nastrojili stromeček, dneska jsme ještě něco udělali venku a večer jdeme na procházku. Dneska v šesti, i koněm a psem… Každý rok s klukama "soutěžíme", kdo uvidí více rozsvícených vánočních stromečků. Letos poprvé končí náš souboj remízou. Nula - nula - nula…
Noc po pohádce trávíme ve třech v kotelně, já přikládám a připravuju si dřevo a kluci malují na stěny a mou druhou ložnici zkrášlují. Spát jdeme okolo půl druhé.
23. prosince - myčka ve velké kuchyni hlásí chybu, telefonicky zjišťuju, že je to chyba v odtoku vody. Je mi jasné, že teď už nikdo nepřijede, tak po vánocích…. Večer Mates zabíjí venku pod pergolou kapra, vánoce jsou opravdu tady.
16.- 19. prosince - jsou relativně klidné dny, ale vzhledem k tomu, že Ivča potřebuje přivézt koně trávím veškerý možný čas venku na dostavbě boxu. A kombinace práce s kladivem, motorovou pilou a skládání dřeva mi přivodily poměrně silný zánět šlach v ruce, nemůžu ani zvednou hrnek čaje nebo půllitr piva. Chce to prý klid minimálně dva týdny, ale spíše déle. Jak říkal kamarád doktor - tohle je klasická nemoc člověka, který přešel od propisky ke kladivu a sekeře. Ale vzhledem k tomu, že za mě tu práci tady nikdo neudělá…Pak je jakž takž hotovo a ve výběhu máme prvního koně.
Jednou ráno vezu Honzu na zastávku a teploměr ukazuje -20°C, šílené. Jak Honza zjišťuje ve škole, v Budějovicích bylo jen -10°C. běžný teplotní rozdíl mezi městem a statkem je pět stupňů.
Topenáři nám plní systém modrou tekutinou a faktura zní na 15 tisíc. Začíná mi připadat, že 15 tisíc je jednotková částka za cokoliv…Platili jsme tuhle částku za dříví, dvojnásobek za koks, 15 tisíc stál první nákup v Makru, nákup vína. Prostě základní cena…
15. prosince - venku taje a mně to navečer nedá a jdu se podívat do kotelny na trubky ve vodě. Jsou úplně potopené, ponořím čerpadlo, spustím ho a čerpám. Za chvíli se mi voda vrací zpět dveřmi, vybíhám ven a objevuju, že hadice od čerpadla vede skrz zeď do okapu a voda má okapem odtékat kolem domu. Protože jsem ale čerpadlo ponořil trochu více, krátká hadice se vysmekla z okapu a voda se kolem domu vrací z kopce zpět ke mně… Neuvěřitelné!!! Volám Honzu, ten sleduje hadici zasunutou v okapu a já pomaličku kousek po kousku nořím čerpadlo kam to jde. Musím pak hadici prodloužit, abych vodu mohl vyčerpat co nejhlouběji.
13. prosince - jen tak na návštěvu přijel starosta a dovezl rybu z vlastního rybníčku… Hlavně ale dorazil s nápadem silvestrovského pochodu. Náš statek totiž leží uprostřed tří menších obcí, které spadají pod Olešník a starosta by rád uspořádal "Olešnickou stopu" se zakončením u nás na svařáčku. Budeme tady mít sice naše lidi, ale těch 40 - 50 lidí navíc na tu chvíli zvládneme.
11. prosince - autobus s lidmi má po snídani odjet a já se můžu naplno věnovat druhé skupině, se kterou se už znám z minulosti. Mám pro ně připravit část programu, tak se těším na volnější dopoledne. Chyba lávky, autobus není schopen sám vyjet, podkládají kola chvojím, kopu díry rýčem a krumpáčem (na naší udržované louce) a nic. Voláme traktor, ten nejen že bus nevytáhl, ale rozryl další část louky. Řidič zoufalec aniž se ptá používá k podložení kol prkna, která jsem nakoupil na pile k pobíjení stěn boxu pro koně. Když jsem to zjistil měl jsem namále, abych úplně nevypěnil. Sháníme druhý traktor a ten ho naštěstí vytáhl a všichni mohou po poledni odjet. Sněží a hrůza na louce aspoň není vidět.
V rámci večerního programu se bude za statkem střílet z pušek na paintball, proto vše raději hlásím starostovi, aby na nás nepřijela zásahovkaJ.
10. prosince - v průběhu odpoledne najíždí menší skupinka, kterou ubytováváme na apartmánech a zahajuje si vlastní program. Druhou skupinou je pražské nakladatelství Grada, které u nás má vánoční večírek. Jeden z manažerů přijíždí dříve autem, zbytek jede autobusem. Po zaparkování ke mně přichází zhrozen, že touto cestou autobus nemůže nikdy projet, protože je neprotažená a boří se. Není možná, silnice je protažená a navíc posypaná včetně prostoru před bránou, aby měl bus prostor na otočení. Po chvíli se ho ptám, kudy vlastně přijel a on mi ukázal polní cestu přes pole, kterou chodí maximálně Honza ráno na bus. Skoro smekám, že fabiíí projel… Někdo si nedá říct a řídí se výhradně navigací GPS. Za chvíli přijel autobus, zastavil před statkem, čekám na lidi s lucernou v ruce a autobus z ničeho nic popojíždí. Říkám si, že asi chce jet jen za objekt o nějakých 30 metrů, aby bus nebyl vidět. Chvíli se nic neděje a jdu za roh a vidím, jak se bus snažil otočit na louce u Jurského parku a zapadl. Nechci to teď řešit, vítám lidi a vedu je do hospůdky na večeři a poté nabízíme večírek se živou hudbou. Do toho odbíhám přikládat do kotelny a za druhou skupinou, najednou je půl jedné a obě skupiny šly spát. Uklízím si bar a čekám asi do půl druhé, abych přiložil a šel si na tři hodiny lehnou, než znovu přiložím. Vstávám raději častěji, aby kotle nevyhasly a já nemusel vyklízet popel a znovu je roztápět. Nikdy jsem koksem netopil, kombinace s mokrým dřevem je šílená.
9. prosince - v 6 ráno přijel servisák potvrdit záruční list (kdy ti lidi spí???) a před polednem je tady opravář podívat se, který článek kotle teče. Sundává kryt kotle a sláva, jedná se pouze o povolené těsnění u čidla automatické uzávěrky přívodu vzduchu. Výměna trvá necelou hoďku a víkend je zachráněn.
Odpo sedíme s panem starostou nad šanonem a některými oblastmi, u kterých by chtěl poradit. Debatíme nad rozpočtem obce, vyhláškami a v průběhu povídání nám nabízí tykání. Příjemné a potěšující. Pak chvíli diskutujeme nad našimi plány a je nám přislíbeno protažení lesní cesty k Olešníku a otevření problému rybníku u našeho statku, který je rybníkářů Hluboká, ale obec má několik jiných svých rybníků k možné záměně… Uvidíme.
Středa 8. prosince - těším se na večerní čtvrtfinále florbalového mistrovství světa, topíme si v kotli, děláme s Honzou u štípačky a v podvečer jdeme hrát pinčes (který hrajeme několikrát denně). Dohrajeme, zapneme si přenos z počítače přes daťák na stěnu, já jdu ještě přiložit a zhrozím se - teče nám kotel. Jestli nám praskl je to průser, protože máme o víkendu dvě akce zároveň, plná kapacita… Ještě večer voláme do servisů, Ivča zajišťuje ranní návštěvu technika, aby nám potvrdil záruční list, který byl bez razítka a podpisu. Z florbalu nic nemám, ale nakonec to až tak nevadí, naši hráli mizerně a vyhráli na nájezdy. Ne že bych si ušetřil nervy, ty mám z kotle, ale aspoň nebyly dvojnásobné.
6.- 7. prosince - padá a padá, opravdu ladovská zima. Já každý den trávím několik hodin na stavbě boxu pro koně, dělám maximum sám, ale na nějaké práce potřebuju partnera. Tak je se mnou v chumelenici venku vždy ten, kdo má aspoň chvíli čas. Stavba je často v drsném počasí, ale máme radost, jak nám roste dílo pod rukama.
Pro práci střídám dvoje boty, z toho jedny jsou moje staré pohory, které jsem nechal šít ve svých 17 letech. Ani ve snu by mě nenapadlo, že je někdy ještě využiji, měl jsem je doma spíše jen z piety, citový vztah.
V rohu kotelny objevujeme, že trubky s teplou vodou, která by měla vyhřívat druhou větev, jsou sice zaizolovány, ale jsou zcela potopeny v ledové vodě a ponorné čerpadlo nefunguje. To pak můžu topit jak chci a voda se okamžitě ochlazuje. Ach jo, jací kostlivci na nás ještě vypadnou. Vodu odčerpáme a musím ji sledovat.
Čeká nás ještě jeden oříšek - místní bojler pro teplou vodu v bytu je kombinovaně zapojený na ohřev z kotle ve chvíli, když se topí centrálně, nebo na elektřinu. Voda z něj ale teče vařící a já ho chci regulovat. Druhou věcí je, že je zapojen tak, že teplou vodou zásobuje část radiátorů v bytě. Problém ale je v tom, že bojler je natvrdo ve výklenku za deskou, která je na míru vyříznutá a silikonem přilepená ke stěnám. Ve dvou se do výklenku dobýváme necelou hodinu a nechápeme, proč bojler, který se může kdykoli porouchat, je de facto zazděný. Nicméně se k němu dostáváme a stahujeme termostat na nižší teplotu a od této chvíle regulujeme i tok teplé vody z radiátorů do části radiátorů. Co se ale nestalo druhý den, tedy necelých 24 hodin po vybourání stěny - bojler začal kapat a vyzkratovala se tepelná pojistka - to vše aniž bychom do něj jakkoli šťourali a dokonce jsme to náhodou odhalili i před zraky Michala. Tatík vše opravuje a my můžeme fungovat i nadále s teplou vodou.
Odpo přijíždí pan starosta a osobně přivádí topenáře, kteří nám mění prasklé těleso radiátoru a doporučují naplnit systém nemrznoucí směsí.
Večer vezu naše na vlak a děkuju za pomoc a do toho tatík prohlásí: "Víš, ve Zvoli bychom seděli doma, vy byste pracovali u počítače, sem tam bychom vyšli na procházku nebo na pivo. Tady jsme spolu byli 24 hodin denně, pořád jsme něco budovali a tvořili a povídali si a hlavně jsme řešili krizové situace. A v krizi se pozná charakter, ne?" No není to krásné?
3. prosince, kalamitní den - s tatíkem děláme od rána na boxu pro koně, Ivča věší prádlo na půdě a protože při včerejší vodorovné fujavici se sníh navál i tam, vyhazuje ho ven z okna. Při jednom pohybu hlavou narazí do trámu a má ve vlasech asi 2 cm velkou ránu. Naštěstí to nekrvácí, zaleju hlavu betadynem a jdeme pracovat dále.
Volá nám teta Máša, která má na víkend přijet vařit, že uklouzla na ledu a má zlomené zápěstí. Při práci na boxu přibíjím těsně před polednem první střešní prkna, jeden hřebím se mi ohne, pokládám kladivo na trám a když hřebík vytáhnu cukne to s trámem, těžké kladivo se smekne a padá na hlavu Matějovi, který mi drží žebřík. Naštěstí mu kladivo spalo na hlavu držadlem a násada mu bouchne jen do čela, kde má rázem krvavou skobičku. Tu mašlujeme a Mates jde spát, bolí ho hlava. Odpoledne trávíme s tatíkem na střeše boxu a děláme střechu, když pro nás přiběhne vyděšená Ivča, že se něco děje v kotelně. Topil tatík, krásně kotle roztopil a naplnil koksem, tak co se může dít. Ouha, v kotelně všechno řve, čerpadla skřípou, přetlakové ventily pískají a syčí, je tam páry jako v sauně a já netuším, co to může být. Kotle jsou přetopené na 120 stupňů a stoupá vše včetně tlaku… Dopouštím studenou vodu do systému, ale nepomáhá to. Vyběhnu tedy do pokojů, na nichž nepotřebujeme topit, abych tam povolil radiátory a tím vodu v systému ochladil. A uprostřed druhé větve vidím průser - prasklý radiátor, jakoby prostřílený ze samopalu, ze kterého stříká voda. Rozdělujeme si role, Ivča, která je už převlečená do kostýmu na mikulášský víkend, chytá vodu do kýblů, já vybírám koks z obou kotlů a musím je nechat vychladnout. Tatík s Honzou odpojí radiátor a tatík vyrobí dřevěný špunt, kterým ucpe zpáteční vedení. To vše 2 hodiny před příjezdem účastníků, rodin s dětmi… Celý systém je vychladlý, já znovu zatápím a postupně musím zahřát znovu obě větve topení. Naštěstí jsou kamarádi tolerantní a chápaví a na noc se oblečou… A předtím se řádně zahřejí na baru. Ale spaní v chladnu je přece zdravé, ne?
Může nás potkat ještě něco horšího????
V sobotu po setmění připravujeme pro děti cestu po svíčkách okolo zatím prázdného Jurského parku a po povídání čerta Lupínka, který dětem říká kudy půjdou dodávám, že pokud náhodou na obzoru uvidí červenou záři, tak to Mikuláš peče cukroví… Děti vycházejí a s těmi nejmenšími jdou rodiče. Jakmile vyjdou za statek a vidí rudý obzor nasvětlený z elektrárny jeden tatínek poznamená: "Ten Mikuláš ale hajcuje v peci".
2. prosince - v 7 hodin ráno máme schůzku na pile na Hluboké, vybírám si trámy a prkna, které budu moci použít při stavbě. Za mnou jede ještěrka a nakládá vše na auto a hned nám vše veze. Panu Váchovi, majiteli pily, říkám, že mám poprvé v životě schůzku ještě za tmy…
Skládáme dříví v nehorázně hnusném počasí, chumelí, fučí ledový vítr. Jsme rádi, že po 40 minutách je složeno a můžeme jít do tepla.
Odpoledne musím vyčistit ucpaný záchod. Jak po chvíli zjišťuju, s dlouhým pérem na čištění nemůžu pracovat sám, jde mi pomoct tatík. Trápíme se asi dvě hodiny, péro "vešroubujeme" do odpadu a při vytahování se občas odpruží a odstředivá síla je nesmlouvavá. Špína není jen na stěnách, ale u mísy jsem i já… Po oněch dvou hodinách trápení se přece jen dobrá věc podařila a já jsem netušil, že můžu mít takovou radost, když vidím do odpadu téct sračky…
1. prosince - v Budějovicích vyzvedávám rodiče a maminka po příjezdu sedá na zadek, co jsme si to koupili...

Listopad, měsíc první

3. března 2011 v 14:29 | Marcel
30. listopadu - volám nově zvolenému starostovi s prosbou o prohrnutí naší příjezdové cesty, protože sice ještě projedeme, ale pokud bude padat ještě chvíli tak nemusíme dojet daleko… Odpověď mě překvapuje: "Za chvíli za vámi přijedu." Jsem tím překvapen, ale neřeším. Asi za dvě hodiny z kotelny slyším auto, vycházím ven a vychází příjemný šedesátník a jakmile jsme u sebe zazvoní mu dva mobily. Omlouvá se s tím, že do funkce nově spadl a sžívá se s ní a všichni mu volají. Když domluví říkám mu, že se nemusí omlouvat, že ho chápu, protože jsem právě dostarostoval a před čtyřmi lety top bylo u mne stejné. Směje se, kroutí hlavou a jde na kafe. Po asi hodině povídání z něj vypadne, že je naplavenina, že nechápe jak může být tady na vsi starostou, že je z Beskyd, z Hutiska Solance. "A já jsem z Ostravy", kontruju. Další překvapení a hned máme dvě společná témata.
29. listopadu - padá první sníh a není ho málo… Sleduju jak rychle přibývá na příjezdové cestě…
26.- 28. listopadu - máme první víkend pro naše partičky, adventní program. Na rodinky čeká výroba gelových svíček, lití čokoládových figurek, příprava adventních věnců a další a další věci. V sobotu dopoledne rodiče s dětičkami tvoří a jeden z tatínků, Ali, mě hecuje, ať jdeme dělat dříví. Beru motorovou pilu a během dopoledne se k nám přidává Jarda a chvíli po obědě mám pořezán zbytek z prvního kamionu dříví, což je super. Odpoledne se sice nemůžu hnout únavou, ale co na tom…
V neděli postupně všichni odjíždějí a jsem rád, že se jim tady líbilo a určitě se vrátí.
24. listopadu - z Prahy přijíždí kamarád Milan, přezdívaný Čert, aby mi pomohl se stavbou základní konstrukce venkovního boxu pro dva koně. Patky jsou už zabetonované a my v průběhu celého dne stavíme z trámů jako ze stavebnice nosnou konstrukci. Práce jde nečekaně rychle od ruky a začínáme dokonce pobíjet stěnu. Při stavbě samotné prodělávám maturitu z práce s motorovou pilou a za každou radu jsem rád. Večer nám ale dochází materiál, Čert mi u večeře kreslí co vše musím ještě udělat. A není toho věru málo, hlavně musím nakoupit trámy i desky. Mám ale radost z nového druhu práce, který mne baví.
23. listopadu - vůbec si neuvědomuju, kolik zaběhnutých věci musíme změnit. Jen to, že se potřebuji ostříhat a najít holičku, dopisy nám nechodí do schránky, ale jezdíme si na poštu, do obchodu máme 5 kilometrů, topení nefunguje na čudlík… Ale líbí se mi to a vše beru jako obrovskou výzvu.
20. listopadu - instruktoři jsou u nás bez placení, ale jsme domluveni, že nám pomůžou s prací. Vrháme se na stavbu výběhu pro koně a po zaúkolování jdeme na chvíli s Pepčou dělat dříví. Je úžasné, že je silná mlha a z jednoho konce výběhu není vidět na druhý a holky, které natahují elektrický ohradník se nám záhy ztrácejí z očí. Pravdou je, že výběh není zrovna malý, jeho obvod je cca 700 metzrů. Připravuju klukům kůly do rohů, ti vrtají díry do hloubky asi 80 cm a jde to dobře, je tady krásná hlína bez kamenů. S prací končíme okolo druhé hodiny a s pivem v ruce u ohrady naši práci hodnotí Marťas: "To jsme ale postavili pěkný Jurský park." A výběh má rázem své jméno…
19. listopadu - odpoledne a večer přijíždí naši instruktoři a spolupracovníci, promítáme jim, co všechno se letos událo, samotní elévové a instruktoři komentují a dávají k dobru veselé historky a večer končí kde jinde než na baru.
15.- 18. listopadu - dny vypadají podobně, Ivča sedí u počítadla a dělá nabídky, komunikuje s účastníky, já jsem venku většinou u dříví, po škole mi občas pomůže Honza (když zrovna nemá trénink) a sem tam o víkendu Matěj.
Jediným "zpestřením" je skutečnost, že Ivča si předčasně koupila ježíška - čtyřměsíční černou labradorku. Ve stejný den je u mne himalájský kamarád Karel a v poledne jedeme do místní hospody na oběd. Ivča volá, že dorazí za námi s právě vyzvednutým psem. Sedíme u stolu a Ivča vejde ale vzápětí ji pro nás neznámá síla vytáhne ven ze dveří a dveře se zavřou… Čiky, jak se labradorka jmenuje, má holt strach z nových prostor a bojí se vejít do neznámých dveří.
14. listopadu - většina odjíždí po snídani, to já po noční anabázi ještě spím, ale závěrečné posezení se šéfy firmy stíhám, přes počáteční nespokojenost se společným sociálním zařízením odjíždějí se spokojeným úsměvem, navíc neskutečně vyšlo počasí. A my máme klidné odpoledne.
13. listopadu - na sobotní oběd přijíždí firma a hned se pouští do piva, které mají zadarmo. Po dvou hodinách je jasné, že mě čeká ještě jedna cesta do Makra. Vedeme celoodpolední program, kdy si mohou vydělat speciální peníze, protože večer jsou zváni do našeho ilegálního casina. Někteří se pěkně společensky unavují ještě před večeří, u některých her se snaží najít kličky mezi pravidly, ale to se dalo předpokládat. Místo večeře jedu pro další dva sudy piva a po návratu chystáme hernu, účastníci se převlékají do v pozvánce avizovaných kostýmů z doby americké prohibice. Takovou spoustu krásných kostýmů jsem dlouho neviděl, navštívil nás dokonce i Al Capone se samopalem - a buďte pak fér krupiér, když stojíte před hlavní.samopalu… Herní večer byl skvělý, útrata na baru skvostná, po dražbě směnek a ukončení našeho programu si skupinka půjčuje pokerový set a hraje poker naostro, o peníze. Přidává se i náš Honza a v závěru je prý minus padesát korun…
Večírek je rozjetý velkolepě, poněšické likéry i pálenky jdou na dračku, odbíhám pravidelně do kotelny, ale teplo nic moc. Nicméně zdravé jádro je na baru do páté hodiny ranní a těm je teplota na pokojích dost jedno.
8.- 12. listopadu - většinou dělám dříví, protože v pátek má přijet 55 lidí, pro které musím topit v celém objektu. Začínám topit ve čtvrtek ráno a je to pozdě, jak zjišťuji v průběhu páteční noci. Odpo se kluci přetahují o to, kdo bude jezdit na traktůrku a sekat trávník.
7. listopadu - první hodnocení je příjemné, jen jsme upozorněni na pár drobných provozních závad, jako jsou povolené kohoutky a prasklé žárovky. Kuchyň a prostředí je jen chváleno.
6. listopadu - celý den je v pohodě, zase dělám dříví a vaříme, do toho samozřejmě topím v kotli. Večer si chci sednout, protože Honza mě na baru nepotřebuje. Po deseti minutách mého klidu přibíhá Ivča, že máme průser ve sprchách holek. Ty totiž mají společný odpad s kuchyní. Odpad se z nějakého důvodu ucpal a dvě sprchy jsou plné červené vody po špagetách… Vybírám asi 40 litrů špíny a do odpadu leju extra silný čistící přípravek, který mi tady Michal nechal, když mě na tuhle možnost upozornil. Naleju kyselinu do odpadu, ten zasyčí, zakouří se z něj a ven se vyvalí asfaltově černá tekutina. A nic víc. Po deseti minutách v gumových rukavicích vybírám i tento humus a do odpadu leju skoro litr čističe… Po dalších 15 minutách to znovu zabublá a vše zmizí v odpadu. Už jen vyčistit sprchy, vymydlit a je vše v pohodě))).
5.listopadu - finišujeme, dodělávám dříví, stěhujeme zpátky kuchyň, vyhazujeme spoustu nepotřebných věcí, hromada u popelnic šíleně roste. A to byl statek dle domluvy vyklizen od harampádí. Půl hodiny před příjezdem instruktorů máme "hotovo" (doslova hotovo tady nebude nikdy) a vítáme tým a pak účastníky. Vaříme, narážíme první sud v hospůdce. Večer je příjemný, program dělat nemusíme, jen obsluhu u baru, což ale baví Honzu, takže mám jakž takž volno. Večer dávám k dispozici mé dvě petrolejky, protože ne všude je odpovídající venkovní osvětlení. Lidi jsou petrolejkami unešení, většina z nich je ještě nikdy neměla v ruce.
4. listopadu - skoro celý den trávím u dříví, musím ho nařezat a naštípat na štípačce, abychom mohli začít topit pro klienty. V rámci odpočinku dokončuju nátěr pergoly. Ivča dodělává kuchyň. Začínám topit, abych vytopil naši jednu větev, kde budou účastníci bydlet a kde mají sál pro celodenní využití.
Naprosto nečekaně nás navštívili známí za Zvole, procházejí s námi statek, přejí nám hodně štěstí a zase odjíždějí. Moc nás to potěšilo.
3. listopadu - brzo ráno snídám a koukám na neskutečně krásný východ slunce. Uklízím na pokojích, už pozítří přijede první skupinka. Ivča bojuje v kuchyni s úklidem, volá mne tam a nakonec se rozhodujeme, že maximum věcí vystěhujeme ven, podlahu a stěny očistit od mastnoty a kuchyň musíme vymalovat. Mastnou špínu drhneme špachtlí a drátěnkami, maluju mezi spoustou trubek malým štětečkem. Do toho přijíždí obrovské auto s dřívím - 20 kubíků dříví ve dvoumetrových špalcích. Podlamují se mi kolena a říkám to řidiči. Ten se usmívá a říká mi, že pokud to chceme vytopit potřebujeme takové kamiony dva až tři…Končíme až s přicházející tmou.

2. listopadu - dodělávám ještě borovice, počasí na práci je úžasné. Odpo se vrhám na natírání oprýskané pergoly a houpaček, ať to v pátek už na první pohled vypadá udržovaně.. Do toho mi přiváží 30 metráků koksu a já se divím, za jak malou hromádku platíme 25 tisíc.
Je nám divné, proč pořád je taková spotřeba elektřiny, procházíme znovu všechny místnosti a v kuchyni vzadu jsou puštěné lednice a jeden mražák je tak úžasný, že nahoře je několik centimetrů ledu. Zvenku, protože má skvělou tepelnou izolaci.…
Pondělí 1. listopadu - dopoledne probíhá oficiální předávání statku i se zástupcem realitky, bývalý majitel Michal Rous s námi prochází statek a ukazuje co jak funguje a já předpokládám, že si zapamatuji alespoň pár věcí. Následující týdny potvrzují můj předpoklad zvládání minima a Michalovi volám velmi často.
Odpoledne beru motorovou pilu a jdu prořezat a pokácet borovice, které jsou před okny našeho bytu a sálu, protože rostou přes velkou část oken a hodně stíní. Je z nich strašná hromada větví a z jedné borovice odmotávám asi 40 metrů vánočního světelného řetězu.
31. října - vybalujeme, hledáme místa pro věci, které jsme si přivezli. Ty se hledají dost těžko, když nemáme žádné skříně ani police. Den neskutečně rychle utekl a to netušíme, že je to první rychlý den z dlouhé řady dalších. A za pět dní začíná první akce pro 25 lidí. A pak šest víkendů po sobě další a další…
30. října - ráno vyjíždí avie a autem Ivča s Matějem, my s Honzou ještě máme sportovní loučení s kamarády v Praze a Zvoli a do Výštic dorážíme po poledni. Auto už je vyložené, jedeme ještě do Kostelce pro trámy a prkna na plánovanou stavbu boxu pro koně. Večer jsme všichni naprosto odvaření, sedíme a dáváme si první pivo a panáka v novém působišti.
Pátek 29. října - ve Zvoli nakládáme první avii, preferujeme oblečení, postele, materiál ke hrám a dalších několik větších věcí, jako například sedačku a křeslo do obýváku. Předpokládáme, že další věci si přivezeme v nejbližších dvou až třech týdnech. Pravda je však taková, že ještě v lednu nemáme nic moc navíc…
Úvodem - žijeme 12 let spokojeně asi 20 kiláků od Prahy… Nic nám nechybí, pro úplně neznalé stručné představení naší rodiny.
Marcel, 42 let, manažer v obchodní firmě dovážející cukrovinky. V oboru už 18 let a rukama mi prošly značky jako Mentos, Merci, Toffifee, Ritter Sport, Lindt, Wawi, Moritz a spousta dalších. V posledních čtyřech letech i starosta Zvole a zpětně hodnoceno, prý ne úplně špatný…
Ivča, 40 let, původem učitelka, dlouho manažerka vzdělávacího střediska Doubravka na Vysočině a v posledních třech letech se stará o naše občanské sdružení Země - Nezemě zaměřující se na akce pro děti a rodiče a děti (www.zeme-nezeme.cz) .
A naši dva synové Matěj, 20 let, čerstvě student jihočeské univerzity v oboru zdravotnický záchranář a Honza, 15 let, student gymnázia.
Dlouho jsme si povídali o našem snu mít někdy vlastní penzion nebo středisko, kde bychom dělali naše akce, vítali hosty a starali se o ně. A na začátku srpna 2010 HO Ivča našla, mně se místo zalíbilo, slovo dalo slovo a my se zadlužili velmi brzy stěhovali… Tady musím poděkovat všem, kdo nám k našemu rozhodnutí pomohli věcně i psychicky. Fakt díky.
Pak už šlo vše ráz na ráz a šílená změna života a životního stylu byla na světě. Z řadovky s úžasnými sousedy, z jistého zaměstnání a příjemného prostředí kde nám vlastně nic nechybělo jdeme do naprostého neznáma. A nevíme, co nás čeká…