Fakt konec???

7. listopadu 2018 v 5:20 | Marcel
Zdeničk se mě v kuchyni ptala, jestliu napotřetí je opravdu konec sezóny. Poprvé to bylo po posledním adapťáku, podruhé po posledním víkendu a teď potřetí, po brigádě. Už ano, máme před sebou sebou jen privátní a instruktoské víkendy. na které se moc těšíme.
Dneska jsme s Ivčou oba byli rádi za úplné volno... Jen má Ivča na odpo domluvené hodiny na koních.
Tento text byl rozepsán v neděli a nedokončil jsem ho.

Teď asi dlouho psát nebudu, nezlobte se. Život se změnil
 

Zkušební jízda

2. listopadu 2018 v 7:46 | Marcel
Včerejší první Ivčina jízda v autě byla poklidná, protože si vybrala silnici téměř bez aut. Zpočátku byla trošku vycukaná, nicméně po chvíli zjistila, že se vlastně nic neděje. Občas ji ulítla ruka směr šaltrpáka a jednou měla tendenci mačkat spojku. Jen jak je auto fakt obrovské, oba máme strach při míjení se s autem v protisměru. Musíme si jen zvyknout. Nakonec Ivči tak otrnulo, že z vedlejší na hlavní to napálila nekompromisně s plynem skoro na podlaze, zkusila si volání přes luxusní handsfree a sama zkoušela covat na zadní senzory. No uvidíme, dnes ji čeká první cesta do města...
Koťata od polodivoké kočky jsou udány a matka na nás musí být pěkně nasraná. Vzali jsme ji děti a ještě ji dáváme méně žrádla.
Dneska konečně začne akce stavba sauny, jdeme vyvést koně do horního výběhu a já připravím elektriku.
Kotelna mne neustále překvapuje. Včera večer jsem zatopil pro brigádníky, na větev domů nastavil požadovanou teplotu 12°C a na pokoje dvacet. Ráno jsem vstal, doma radiátory teplé a v kotelně mi budíky ukazují, že domů jde tepleší voda než na apartmány. Nepochopitelné...

Výročí podruhé

1. listopadu 2018 v 6:05 | Marcel
Pro mne je ta osmička v letech na Výštici symbolická, protože 8 je mé oblíbené číslo. Celou dobu mé florbalové kariéry, která trvala cca 18 let jsem osmičku nosil na zádech (znalci mohou podotknout, že nemám pravdu, ale i v čísle 81 ta osmička je Mrkající). Osmičkových dresů mám doma v archívu spoustu. Možná i proto ta nostalgie při osmém výročí na statku. Nakonec i naše republika má ty hlavní události v osmičkových letech.
Navíc na začátku sprna to bylo kulatých třicet let, co jsme s Ivčou spolu od lipnického kursu Bottega.
A včera jsme si k těm výročím dali obrovský dárek, poprvé jsme zakoupili nové auto. (Ano, i KIA Carens kupovaná před devíti lety byla zcela nová, ale tam nám tři čtvtiny zaplatila Česká televize po Hodině pravdy). Včera jsem absolvoval první kilometry ve Škodovce Kodiaq s automatem. Než jsme vyjel z Tábora, potil jsem se všude, ale člověk se do toho dostaně rychle. Nejvíce mě asi vystrašil dlouhý vysvětlovací komentář prodejce co který čudlí znamená a proč ho zmáčknout nebo ne... Nejvíce zmatený jsem byl ze dvou funkcí. Tou první je vypnutí automatického rozjezdu auta, když pustím brzdu a nemačkám plyn. Například na křižovatce na rovině, když nemusím brzdit. Druhým pak je čudlík s funkcí upozornění na rychle se blížící předmět / auto před námi, například dobržďování do kolony. Ale všechno si musíme zažít. Jen věřím, že tři tlačítka na stropě nebudeme používat - SOS při havárii, info ve chvíli, kdy se mi rozsvítí něco, čemu nerozumím a nutnost servisu někde v Kotěhůlkách...
Dneska budu učitelem v autoškole, do auta si poprvé sedne Ivča a já ji budu vysvětlovat co má jak dělat.
 


Výročí

31. října 2018 v 7:28 | Marcel
Byl to poměrně dost podzimní víkend a my se první a na dlouhou dobu jedinou avií stěhovali ze Zvole na statek. 30. a 31. října 2010 jsme změnili náš život a přestěhovali se do studeného, nevytopeného statku. S tím topením o to hůř, že tady nebylo žádné dříví a komín u kamen v bytě byl totálně zanesený, asi nikdy čištěný a topit v nich bylo velké umění.
Seděli jsme v sobotu večer vë flískách v kuchyni poté, kdy jsme avii vyložiuli, nalili si panáka a koukali na sebe. Že je to pravda, vzdali jsme se pohodlného a poklidného života v řadovce, končíme s pravidleným příjmem peněz z mé práce, nebudeme se potkávat s příjemnými sousedy a úplně všechno bude jinak.
Po osmi letech pořád moc nechápeme, jak jsme hlavně první půlrok dali. S těmi všemi problémy, které tady postupně vznikaly a my je zdárně řešili.
Vzhůru do dalších let na Výštici...

Odpočinek

30. října 2018 v 12:47 | Marcel
Tak teď už opravdu konec. Poslední hosté odjeli a byl to hodně náročný víkend. Nejdříve dvoudenní teambuilding uprostřed týdne a o víkendu pak mezigenerační setkání žen od 12 do asi 94 let. Čtyřicet žen s vlastním programem, půl napů býložravci a masožravci. Takže příprava dvou druhů kompletních jídel, starost o ženy, topení, opravdu náročná práce. Venku deštivé počasí, paní se chodily ohřát do jídelny čajem nebo kávičkou. Asi patnáckrát jsem různě početným skupinkám žen vysvětloval obsluhu kávovaru a úplně mne dostala paní, které jsem dal individuální lekci a tatéž paní dvě hodiny poté pustila kafe a odešla si něco chystat z lednice. Káva tekla na stůl, na zem... Řekl jsem jí, že se musí manuálně zastavit. Aspoň, že její reakce byla sebekritická "Jsem to ale kráva, vždyť jste mi to před chvílí říkal." Ano, říkal.
A nepořádek na jídelně a v kuchyni po sobotním večírku se studenou večeří, pomazánkama a jejich spoustou dobrůtek, to tu ještě nebylo. Jen úklid nám ráno zabral hodinu, navíc Ivča v noci při plnění myčky přehlídla jeden hrnek s turkem a zrníčka kávy byla na nádobí v celé myčce, museli jsmeto ještě jednou přemýt.
Většina jich sice odjela v neděli odpo, nicméně sedm jich zůstavalo do pondělního oběda, takže odpadnout na pohovku jsem mohl až včera kolem druhé. A jediné, na co mám sílu dneska, je jít si uvařit čaj.
Nějak se mi nechce věřit, že v pátek přijede dvacítka kamarádů na brigádu a já budu muset zase něco dělat...
Aspoň, že si zítra uděláme radost, konečně si jedeme pro nové auto.

První mrazík

22. října 2018 v 15:36 | Marcel
Ráno jsem vyjížděl do Budějovic se seznamem, co vše je potřeba zařídit a na čelním okně bylo poprvé namrznuto. Během dne je sice pořád babí léto, ale v noci a nad ránem přituhuje. Poznáváme to i podle Čikiny, protože se večer dožaduje jít domů do tepla... Rozmazlenec...
Dneska v Budějkách kvapík - Bauhaus, v Mounfieldu žrádlo pro kočky a psa, drogerie v Globusu (abychom se o některé věci pořád nedělili), dlouhá schůzka a objednávka věcí do sauny v Harvii, zastávka za Matějem a předání bible (začal studovat na Teologické fakultě zážitkovou pedagogiku a překvapilo ho, že jeden z předmětů je "Bible") a částečný nákup v Makru. Doma jsem vše vyložil a fičel na pedikůru. Kdo jste nezažili, doporučuji velmi moc. Update chodidel je skvělá věc!!
Teď se snažím nějak skládat pořadí letních táborů, zasáhla nám do nich jedna milá věc Usmívající se, tak uvidíme. Doma toho je pořád spousta...
O víkendu velmi příjemné na Lipnici (na středisku se nic nezměnilo přes 30 let, nepočítaje lednici a zmrvený krb, ale partička byla super a po 25 letech se sešel téměř celý instruktorský tým. Doma jsme měli Martínka a je úžasné, jak roste a i mentálně vyspívá. Když mu řekneme, že jdem spát, namíří si to do ložnice do postele, na slovíčko NE už taky reaguje (mnoho dospělých žen tohle slovíčko nezná Mrkající), zkrátka rozumí a chápe stále více věcí. Jak řekla Ivča, baví jí to s Martínkem více a více. Únava po víkendu se superjuniorem je ďábelská, pořád se nezastaví, objevuje, hledá...
Proč se nám ale pořád na stolech hromadí kupice papírů a v počítačích mnoho mailů????

Jak zavřít slepice

18. října 2018 v 8:01 | Marcel
V neděli odjeli poslední hosté dlouhé sezóny a my upadli do klidu. Ivča po mně v pondělí něco chtěla, ale striktněš jsem ji odmítl. Teprve ve středu jsem měl chuť něco málo začít tvořit, předtím jsem si jen psal seznam. Včera navíc Ivča odjela do Prahy a já osiřel úplně, zaměstnanci měli volno.
Vyřídil jsem resty v mailech, konečně sespal slibovanou zpětnou vazbu instruktorům z táborů a udělal si jakž takž pořádek na stole. Dneska dopo se vrhnu na opravu střechy na boxech a pár drobností, po obědě vyjíždím do Prahy na rozlučkový večer s Radkem Štěpánkem, na velkou tenisovou show. Jednou za čas.... V noci se s Ivčou vracíme zpět a zítra odpo pro změnu jedu na Lipnici, kde máme sraz po 25 letech z jednoho kursu.
Včera jsme měl po dlouhé době na starosti zvěř, večerní krmení. Koně byli v pohodě, kolečko sena do koruny, umím si je odehnat a vše jsem dělal mnohokrát. Pak přišlo na řadu prase. To jakmile cítí žrádlo a vidí někoho s kyblíkem, zabíjelo by. Dorážíí, útočí, naše holky z jezdeckého z Máni mají strach, už je i povalila. Tak rychle do chlívku, vysypat žrádlo do pekáče, vyhnat kozy a zavřít. Aspoň na chvíli, ať má Maňa na žrádlo klid, obklopená věrnými slepicemi. Mezitím jsem opravil povolená vrátka na dvou místech. upevnil je a opravil zámky. Pustit prase a vyřešit poslední problém, zavřít slepice. Hups, samy do kurníku nechtěly a já se musel zeptat, jak na ně. Uspěchal jsem to, protože ony si tam zalezou samy a kurník se zavírá až po soumraku. Další zkušenost.
Je ráno, koně, kozy a prase nakrmeni, slepice vypuštěny, jdu snídat a pak hurá do práce.

Báječný adapťák

12. října 2018 v 17:44 | Marcel
Minulý týden byl koncert po všech stránbkách. Podruhé jsme dělali adaptační kurs pro šesťáky ZŠ Hostýnská z Prahy. Přijely dvě třídy, dva báječní učitelé, z nichž jsme s jedním kdysi hrál florbal v jednom týmu) a 47 dětí. Program dělalo našich pět skvělých zkušených instruktorů, z toho tři odkojení Lipnicí a já vše zpříjeňoval v bílém rondonu v kuchyni. Program, atmosf=ra, počasí, jídlo, děti, vše si sedlo a dneska odjížděl autobus spokojených účastníků a tři auta spokojených instruktorů.
Já na statku osiřel, Ivča má víkendový babinec. Já vlastně taky, protože zítra přijede pěvecký sbor Sonitus z Písku...
Týden to byl opět těžký, ale pro fajn skupinu se vaří lépe. Nicméně jsem rád, že mám dneska odpo volno a že že sboristky v neděli odpo odjedou a tím začíná naše desetidenní volno. Těším se na rpáce, které čekají a kdybych je dělal ve volných chvílích v kuchyni, asi by to se mnou praštilo...
Z ta léta, co máme moderní kotel, jsem nějak otupěl. Před třemi lety bych v tomhle počasí jasně odmítal topit, venku je přes den dvacet a v noci si to na pokoji vydýchají. Teď jedeme a topíme, v neděli ale vyhasnu a začně období kamínek v obýváku. Těším se na pohled do ohně.
Pomaličku začínám mít čas i na resty z léta, teď sedím a píšu krátkou zpětnou vazbu každému z našich instruktorů, kteří nám dělali v létě tábory. Je to hodně příjemné ohlédnutí za akcemi, které se povedly.
A jako vždy, když jsem sám doma, někdy večer dojde na filmíky z Himalájí...

Taška

10. října 2018 v 8:17 | Marcel
Z dovči jsem se vrátili ve čtvrtek večer, na statku jsme byli v noci. Po asi hodině doma Ivča při otevření tašky zjistila, žemáme doma úplně cizí tašku. Taška vypadala povědomě (používáme ji jednou za rok až dva), vyjela asi tři minuty po mé a jediná divná věc byla, že někdo zavázal na uzel ucha, které já jsem sepnul na sucháč. Neřešil jsem.
Plavací kruh, kožené cukle, pohádková kniha. V Ivčině tašce byly mnohé její šaty, srdeční věci a taky třeba Honzův nepálský spacák za čtyřku... Byla z toho špatná a mně nešlo do hlavy, že ještě někdo na světě, potažmo v Česku, má tak šílenou sportovně- cestovní tašku s kolečkama značky Penn, starou asi dvacet let, v černé barvě s malou šedou kombinací. A navíc poletí stejným letem z Heraklionu.

Stalo se.

V pátek ráno jsem se dvou a půl hodinách dovolal na letiště, Ivčina taška tam byla, domluva s paní byla rychlá a Honza v sobotu při cestě zpět do Prahy protáhl svou jízdu na letiště a tašky vyměnil. A potvrdil, že fakt byly totožné, na první pohled nerozpoznatelné, jen ta druhá prý měla snad o jeden šedý pruh na čele více...
Takže pro jistotu mít štítek na tašce a hned na letišti kontrolovat. Nebo jiná varianta, kterou používám u delších letů - zabalit tašku či batoh do druhého obalu a navíc do nějaké firemní lepící pásky. SITECO bylo úžasné, díky Karlíku...
Mimochodem i má taška má svá léta, značka Unihoc, kupovaná před patnácti lety. Ale na letišti jsem nezkoumal , jestli je moje.

Zpět v procesu

8. října 2018 v 19:54 | Marcel
Dovča ma Krétě byla skvělá, postupně budu psát největší zážitky. Postupně, protože jich bylo hodně. Protože jsme během 11 dní najezdili téměř tisíc kilometrů, jedním dlouze se táhnoucím motivem bylo řízení. Proto dnes několik základních pravidel jízdy autem na Krétě:
1. plná čára není zeď
2. ani dvě plné nejsou zeď a lze taky předjíždět
3. odstavný pruh funguje jako pravý, pomalejší pruh pro jízdu
4. dopravní značky jsou doporučující, tzn. například, že zkdyž se sníží rychlost na 50 km/hod., asi bude následovat zatáčka
5. pokud jste ve vesnici či menším městě, kde se dvou až čtyřproudová silnice sníží do jednoho proudu pro oba směry, doporučuje se nepálské pravidlo - před většinou pravoúhlou zatáčkou zatrub

Vrátili jsme se ve čtvrtek v noci, v pátek jsem naskočil do kuchyně, protože na víkend příjížděla skupina těhulí a žen okolo těhotenství a ženství s poměrem 18 vegošek a 6 masožravek. S Ivčou jsme na část víkendu jeli do Brna, proto jsem připravil páteční večeři, sobotní oběd, na 90% připravil sobotní večeři a nedělní oběd. Celkem fičák, protože kromě vegošů se vařilo ještě bezlepkově, laktózově, s alergií na rajčata... Jo, a každá alergie se týkela někoho jiného skrz vegoše a masožravce...

V sobotu odpo jsme vyjeli do Brna, kde proběhlo večer krásné setkání s lidmi, které jsme poprvé potkali před třiceti lety ve spojitosti s Prázdninovou školou Lipnice a mnohé jsme fakt neviděli až dvacet let. Brno, Jižní Morava, víno a super lidi. Druhá část krásná hospůdka, já zůstal u vína s výjimkou panáka na baru s člověkem, kterého si strašně vážím, Ivča přesedlala na nefiltrovanou dvanáctku. Třikrát.
A před spánkem u kamarádky proběhl šláftruňk, whiska... Ráno nebylo úplně průzračné, ale dalo se, aspoň pro řidiče...
V neděli byl druhý hlavní program, turnaj amatérských softbalových týmů, na který jsme se připravovali před měsícem na Výštici. Hra byla výrazně lepší minulých dvou let, dva zápasy jsme krásně vyhráli, jeden těsně prohráli a poslední, čtvrtý, byl už mimo silový dosah našeho týmu s věkovým průměrem cca 50 let (výrazně jej snížil náš Honza a kamarádova dcera, dvanáctiletá Sofi, jedna z nejlepších hráčů (na hřišti totiž musí být stále dvě ženy)). Honza kmital v celém poli, já byl na pozici ctchera, chytača a čtvrtý zápas byl pro nás všechny za hranou, hlavně fyzicky. A pak ty pozice, na které tělo není zvyklé.
V neděli večer jsme se vrátili na statek, Ivča měla s našimi instruktory schůzku a ráno najelo 47 šesťáků na adaptační kurs, jehož pětidenní program garantujeme. Vymysleli jsme jej na Krétě a teď se podle něj jede. A u mne se večer rozležeůa bolest těla. Celého. Kromě palce levé ruky, který utrpěl při posledním odpalu díky mému asi špatném úchopu pálky. Na situaci, že v levé ruce nezvednu nic, k čemu potřebuji palec, nejsem v kuchyni připravený...

Snad druhá noc bude k tělu milosrdná stejně jako první a ráno bude ještě lépe...

Kam dál